Skladatelé

Ježek Jaroslav

25.9.1900—1.1.1942

Externí odkaz

Životopisná data

Základy hudebního vzdělání získal v Praze v ústavu pro výchovu zrakově postižených na Hradčanech (1914-21). Tam byl převeden ze 2. třídy obecné školy, protože po nezdařené operaci šedého zákalu na pravém oku od věku tří let viděl pouze levým okem, také postiženým šedým zákalem. Zdokonalil se v soukromém ústavu Antonína Heřmana „Hudebně pěvecké učiliště Dvořákeum\" (1921-24) a jako jeho žák poprvé veřejně vystoupil 22. 6. 1922 s Chopinovou Baladou g moll, op. 23. Učil se zde též hrát na housle (1922-23). Pro uvedenou zrakovou vadu nebyl zprvu na pražské konzervatoři přijat ke studiu klavíru, ale díky své schopnosti improvizovat byl přijat ke studiu kompozice, kde byl žákem Karla Boleslava Jiráka (1924-27). Absolventskou práci na konzervatoři, Klavírní koncert, na svou dobu odvážný moderní sazbou a začleněním prvků jazzové taneční hudby, zahrála Česká filharmonie, řízená Karlem Boleslavem Jirákem. Sólistou byl Václav Holzknecht, věrný i další Ježkově klavírní tvorbě, jeden z jeho nejbližších přátel a autor dosud nejpočetnějších a nejrozsáhlejších, přes nepřesnosti cenných, do značné míry pramenných prací o Jaroslavu Ježkovi. Na Mistrovské škole vedl Jaroslava Ježka Josef Suk (1927-29). Od prosince 1927 do června 1928 díky malému stipendiu od jugoslávkého advokáta Josipa Mandiće, který soukromě studoval skladbu u K. B. Jiráka, se mohl Jaroslav Ježek seznamovat s Paříží a jejím hudebním životem. Slyšel zde poprvé jazz v živém podání černošských hudebníků. Zaujal ho hudební směr Erica Satieho a Daria Milhauda, ale největší souhlasné nadšení v něm vzbudila Rhapsody in Blue George Gershwina, jejíž nahrávku mu půjčil Joe Jenčík, pozdější choreograf Osvobozeného divadla. Studium klavíru na konzervatoři absolvoval u Albína Šímy (1925-30). Jaroslav Ježek od studentských let překvapoval aktivní znalostí novinek tehdejší moderny včetně jazzové taneční hudby. „V té době jsem již znal jazz ve stylizaci umělé hudby, hltal jsem Stravinského, jehož Rag-Time a Piano-Rag-Music se staly mou denní biblí\", napsal Jaroslav Ježek v úvodu klavírního alba z revue Osel a stín. Vznik Houslové sonáty a Houslového koncertu podnítil koncertní mistr České filharmonie Stanislav Novák, který také hrál sólové party obou skladeb při jejich premiérách. Ježkova družná povaha a přátelství s vrstevníky podobného zaměření ho přivedla do okruhu Spolku pro moderní hudbu, vedenou muzikologem Mirko Očadlíkem. Na jeho popud složil Serenádu pro čtyři dechové nástroje. Zazněla na zahajovacím koncertu souboru tehdy neobvyklého složení, Pražského dechového kvinteta, vedeného hobojistou, později dirigentem orchestru FOK Václavem Smetáčkem. Soubor, kritizovaný za uvádění mnohdy drsně znějících novinek, si poté u Ježka objednal dechový kvintet, po kterém následoval na Očadlíkovu objednávku skladebně rovněž odvážný Smyčcový kvartet, uvedený Pražským kvartetem. Jaroslav Ježek se svým nejbližším skladatelským druhem Išou Krejčím byli zárodkem hudební skupiny při Spolku výtvarných umělců Mánes. V Umělecké besedě se Ježek aktivně účastnil nejen akcí hudebního, ale i výtvarného odboru. Přátelil se s tehdy mladými umělci všech oborů včetně literárního, v němž mu byl nejbližší Vítězslav Nezval. Poznal se i se zahraničními skladateli včetně Igora Stravinského. Václav Štěpán napsal do Ottova slovníku naučného nové doby o Ježkovi „...ve vážné hudbě užívá stylizovaných prvků jazzových, především však ho lze charakterizovat jako přívržence čisté hudebnosti, odpůrce romantické výrazovosti. Jeho stručné, formově ukázněné, vtipně koncipované věty jsou neseny hodnotnou invencí. Rytmická živost, stále rostoucí zvuková i technická vytříbenost a původnost činí z Ježka jednoho z předních členů mladé skladatelské generace...\" Skladatel sám napsal „snažíme se, aby nám byl romantismus cizí, ale až doposud se to nikomu nepodařilo...tvoření bez citu je věc úplně nemožná\" (Tempo 11, 1931, č. 3, s. 117). Jaroslav Ježek podle Václava Holzknechta (v předmluvě k albu gramofonových nahrávek „Jaroslav Ježek 1906-1942\") „neopustil tonalitu, ačkoli ji neustále uvolňoval a zřejmě mu dělaly dobře ostré disonance, které nerozváděl do smírného souzvuku\". To způsobuje, že i na počátku 21. století Ježkova hudba svým stylem stále patří mezi soudobou. Ivan Jirko (Hudební rozhledy 1966, č. 19, s. 589) uvedl paralelu Ježkova tvůrčího typu s Mozartovým (snadné komponování, prosluněnost, úmrtí v 35 letech), Josef Suk mu přál, aby byl novým Beethovenem, mohli bychom nalézt paralely s Chopinem (stylizace tanců), se Smetanou (snaha o zachování českosti při využití nových skladebných směrů) i s jinými skladateli včetně mistrů baroka (svobodné užívání vlastních i cizích hudebních témat). Ježek, téměř slepý, trpěl také nedoslýchavostí (po onemocnění spálou), vysokým krevním tlakem a vrozenou vadou ledvin, která byla příčinou jeho předčasné smrti. Na druhé straně kromě neobyčejných hudebních vloh byl nadán mimořádnou všeobecnou inteligenci, pamětí a smyslem pro orientaci, což mu spolu s jeho programovým optimismem, pílí a houževnatostí umožnilo získat překvapující znalosti o hudbě, literatuře, dějinách i výtvarnictví. Do seznamu přednášek Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zachovaném v pozůstalosti, si Jaroslav Ježek zaznamenal přednášky v zimním semestru 1933-34. Není sice znám doklad, zda potom nějaké přednášky navštěvoval, ale Zdeněk Nejedlý ve svém smutečním proslovu 5. ledna 1947 ho uvedl jako svého žáka. Jaroslav Ježek neměl politické ambice, ale jeho demokratické smýšlení ho vedlo k odporu proti fašismu, který vyjádřil kupříkladu 6. 4. 1933 v dopise Míle Ledererové („...že mi odjedeš tak daleko do Itálie, mezi ty fašisty, kteří ničí lidstvo morálně i fysicky.\") Provedení jeho houslové sonáty na mezinárodním festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) ve Florencii v roce 1934 se snažili zmařit místní fašisté. Patrně to souviselo s tím, že se již v předchozích letech nevyhýbal ani veřejné kritice rodící se fašistické moci v hudbě ke hrám Osvobozeného divadla. V jeho Symfonické básni (1936), i když ji nedoprovodil žádným komentářem, nelze neslyšet ohlas začínající rozsáhlé válečné katastrofy. Jaroslav Ježek byl i literárně činný. Přispíval hudebními referáty do Reformy (1926), Rozprav Aventina (1928-29), Českého světa (1928-29), Tempa (1932) a jiných.
Ježkova spolupráce s divadlem začala v roce1927 komponováním i aranžováním hudby pro hry různých autorů, uváděné v Osvobozeném divadle, které bylo tehdy samostatnou sekcí uměleckého sdružení Devětsil. Z podnětu Emila Františka Buriana zde Jaroslav Ježek vystupoval v jeho Veselých večerech jako klavírní improvizátor. Proslavil se improvizovanými variacemi na lidovou píseň Šla Nanynka do zelí a improvizacemi na čtyři tóny v různých formách a slozích podle přání publika, přičemž svými improvizacemi již dříve bavil spolužáky na konzervatoři a náhodné publikum kdekoliv byl k dispozici klavír. V Osvobozeném divadle začínali svou divadelní kariéru kromě jiných významných umělců také Jiří Voskovec a Jan Werich, kteří ho získali natrvalo jako skladatele hudby pro představení svých her v Osvobozeném divadle, které vedli sami od podzimu 1929 v sále paláce U Nováků. Od hry Premiéra Skafandr (premiéra 12. 3. 1929) až do uzavření divadla v listopadu 1938 pracovali společně nejen v divadle, ale i na několika filmech tematicky i hudebně blízkým jejich divadelní tvorbě. Oba autoři textů, respektive scénářů, divadelní režiséři a hlavní protagonisté postupovali společně s Jaroslavem Ježkem od studentského humoru v tehdy moderním stylu dada (Tři strážníci, 1928, V domě straší duch, 1932), erotiky (Don Juan waltz, 1931, Když jsem kytici vázala, 1934, Svítá, 1934) a tradiční moudrosti (Život je jen náhoda, 1932, Ezop a brabenec, 1932, Zlatá střední cesta, 1933) k satirám na sociální nespravedlnost (Civilisace, 1933, Hej, pane králi, 1935, Svět na ruby, 1935, Strejček hlad, 1936), maloměšťáctví (Zlatá střední cesta, 1933, Šaty dělaj člověka, 1933), korupci a politické machinace (Babička Mary, 1935, Konšelská, 1937) a fašismu, nastupujícího v Itálii, Německu a ve Španělsku (Kat a blázen, 1934, Pra-pra-prabába mé prabáby, 1936, O Španělsku si zpívám, 1936), povzbuzování k obraně před nimi (Proti větru, 1935, David a Goliáš, 1937) a k úsilí o lepší uspořádání světa (Hej rup, 1936, Nebe na zemi, 1936, Svět patří nám - Pochod optimistů, 1937). V písni, parodující vnější vlastenectví Tys bratr náš (1935) je použito textu Karla Havlíčka Borovského. Slowfox Holduj tanci, pohybu (1937), ač je plný parodie, též za pomoci použití citátu z Verdiho Aidy (Ježek se parodie roku 1931 v časopise Tempo zřekl, ale přesto je přinejmenším latentně přítomna téměř ve vší jeho hudbě pro Osvobozené divadlo i jinde), podle vzpomínky autora tohoto textu kupříkladu dal podnět k založení stejnojmenného tanečně rekreačního pražského klubu na přelomu 70. a 80. let, který přijal jeho název též jako svůj program. Píseň Tmavomodrý svět (1930), jejíž textovou i hudební složku tvořili autoři, „tři strážníci\", jak si říkávali, současně se stala Ježkovou hudební vizitkou. Náladově je jí blízké blues Klobouk ve křoví (1933). Většina těchto písní, ale i další se stala trvale užívanými hudebními symboly různých nálad, situací, citových vztahů i politických myšlenek. Kupříkladu píseň Život je jen náhoda byla mimo jiné použita ve filmech Taková láska Jiřího Weise (1959), Až přijde kocour Vojtěcha Jasného (1963), Konkurs Miloše Formana (1963), Lucie Karla Steklého (1963) a Otevřené okno Jana Moravce (1963). Hudba k jednotlivým hrám obsahovala kromě písní také předehry, intermezza, hudbu k baletním, pantomimickým a melodramatickým číslům, jiné instrumentální partie a obvykle též aranžmá skladeb jiných autorů a místy i lidových písní. Jelikož byly hry pozměňovány podle současného dění i momentálních nápadů hlavních protagonistů, i hudební složka se průběžně měnila a její evidence proto nemůže být jednoznačná. Jisté je, že Ježkova hudba věrně vystihovala osobitý humor textu, ba dokázala vyvolávat veselí sama o sobě. Při tvorbě hudebních částí her bývalo zvykem, že Jaroslav Ježek k zadanému tématu nejdříve improvizoval nebo vybral ve svém skicáři potřebnou hudbu a na její osnově vznikal písňový text. Jan Werich v časopise Divadlo (1958, č. 4, s. 308) napsal nadneseně „ se má za to, že Ježek skládal melodie na naše texty, ale opak je pravdou\". Jinde se vyslovil, že by bez inspirace Ježkovou hudbu nejlepší písňové texty pro Osvobozené divadlo ani nevznikly. Ježek měl na starosti také orchestr, který z původní desetičlenné sestavy postupně rozšířil na osmnáctičlenný, pozměňovaný podle aktuálních potřeb (klarinety, saxofony, trubka, trombon, tuba, bicí, vibrafon, klavír, akordeon, kytara, banjo, smyčce). Na delší či kratší dobu se v něm objevili např. Karel Šrom, Dalibor C. Vačkář, Jan Erml, Ervín Schulhoff a také Jiří Srnka, který střídával Ježka u dirigentského pultu. Svou dirigentskou kariéru zde za Ježkova šéfování začínali Karel Ančerl a Robert Brock. V ranějších hrách vystupovala mužská pěvecká skupina Mottlova parta. Ježkova obliba tance (sám netančil jen pro svou zrakovou vadu) mu napomáhala k dobré spolupráci s taneční složkou souboru, kterou reprezentovali především choreograf Joe Jenčík s jeho Girls a Saša Machov jako choreograf i tanečník. Ne všechny hry, zejména v počátcích divadla, měly spontánní úspěch, ale podstatná část hudebních čísel téměř zlidověla již ve 30. letech 20. století, což potvrzují početná, stále obnovovaná notová i zvuková vydání jednotlivých hudebních čísel a různě sestavených souborů a také hojné ohlasy tisku. Postupně výraznější satirické zaměření hlavně proti německým fašistům a osobně proti Adolfu Hitlerovi zejména ve hře Kat a blázen na druhé straně podnítilo oficiální i neoficiální akce, mající vést k ukončení činnosti Osvobozeného divadla.
Vyhrůžky, tlumočené tiskem ani fašistické výtržnosti sice nezastrašily vedoucí dvojici divadla, ale zmenšila se návštěvnost představení, čímž se ještě zhoršila jejich tehdejší tíživá finanční situace v důsledku jedenapůlmilionového dluhu a snad také v tehdejším napjatém ovzduší po víc než sedmi letech komplexního zajišťování divadelního provozu pocítili únavu. Proto se rozhodli uskutečnit svůj dřívější záměr (podnícený úspěchem filmu Hej rup na podzim 1934) věnovat se plně filmu a po skončení sezóny 1934-35 Jiří Voskovec a Jan Werich soubor Osvobozeného divadla rozpustili. Jelikož se však předpokládaná filmová kariéra nerealizovala a významní představitelé kultury si přáli pokračování práce Osvobozeného divadla, Jiří Voskovec s Janem Werichem si pronajali menší a levnější sál Rokoko, kde v sezóně 1935-36 s poněkud menším obnoveným souborem pod názvem Spoutané divadlo hráli velice úspěšně Baladu z hadrů, načež se vrátili do paláce U Nováků i k původnímu názvu a ještě vystupňovali radikálnost svých protifašistických satir k radosti zastánců demokracie a zlosti příznivců fašismu. Karel Čapek napsal v dopise představitelům divadla: „potřebujeme (nikoliv Spoutané, ale) Osvobozené divadlo...proto, že demokracie potřebuje trochu humoru, úsměvu a satiry: zasmušilá a kožená demokracie by přestala být demokracií.\" List Večer 5. listopadu 1936 naopak vyjádřil rozhořčení nad odpouštěním plateb a půjčkami staronovému divadlu a zejména proti mecenáši, který „... věnoval tomuto komunistickému divadlu 300.000 Kč na zaplacení všech dluhů a sanací.\" Podle tiskových zpráv po premiéře hry Rub a líc téměř všichni diváci zůstali ještě půl hodiny v hledišti za zpěvu Ježkových písní a stalo se zvykem, že po prvních slovech písně Hej rup, zazpívaných Jiřím Voskovcem a Janem Werichem začali s nimi spontánně zpívat lidé v hledišti.
Prosluly i instrumentální části z her jako je předehra ke hře Don Juan & Comp. Bugatti Step, inspirovaná automobilem Bugatti, na němž zvítězil jak Louis Chiron v Brně, tak Eliška Junková v závodě Targa Florio, tango Mercedes, Isabel Valse, Rapsodie krvavého měsíce a další. Podobně jako jsou v Ježkových koncertních skladbách obsaženy prvky jazzové taneční hudby, v převážně na jazzu založené hudbě pro Osvobozené divadlo a s ním související filmy jazzově taneční žánr Ježek cílevědomě obohacoval prvky skladebné techniky i celými plochami hudby vážného žánru a slovanskou zpěvností, což vedlo k tomu, že jedna skladba bývá uváděna jak mezi populárními písničkami, tak mezi jazzovými a mnohdy i vážnými koncertními skladbami, mezi vokálními i instrumentálními. Písňová čísla mají většinou vokální složku přizpůsobenou zpěvním možnostem činoherců, doprovod sleduje ve vrchním hlase zpěvní linku, čímž je usnadněno zvládnutí častých modulací a chromatiky, ale ve hře Svět za mřížemi najdeme také technicky náročný koloraturní valčík Láska má právo se smát. Ten Ježek složil pro vynikající sopranistku Mílu Ledererovou, jednu z žen, které povzbuzovaly Ježkovy tvůrčí schopnosti svou osobností a vzájemným citovým vztahem. Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek dokázali do té doby kultivovanou vrstvou společnosti nikoli neprávem opovrhovaný žánr hudební revue povznést na úroveň klasického umění a také jejich filmy znamenaly ve svém oboru nový, umělecky vyšší stupeň. Jejich tvorba navíc za druhé světové války podporovala úsilí o zachování existence a tradic českého národa a po jejím skončení posilovala upřímné úsilí o odstranění následků války a vybudování šťastnějšího světa. Kvalita a popularita této tvorby vedla na jedné straně k úsilí o její autentickou interpretaci, které se nejvýrazněji projevilo založením Nového orchestru Jaroslava Ježka znalcem Ježkovy hudby Zoltánem Liškou při příležitosti výstavy o Jaroslavu Ježkovi a Osvobozeném divadle v roce 1982, na druhé straně k aranžmá a úpravám, někdy velmi vzdáleným od originálu.
Ježkova hudba k hrám jiných autorů než byli Jiří Voskovec a Jan Werich je různorodá, což platí i o hudbě k baletu Nervy. Lehčí ráz mají suity z hudby ke hrám Svatebčané na Eiffelce, Jeppe z kopečku a Zpívající Benátky s parodií operní árie. Charakter vážné hudby má veselý písňový cyklus ze hry Čtverák Pierrot a Suita pro dechové kvinteto z hudby k Moliérovu dramatu Don Juan.
Po emigraci v lednu roku 1939 do USA Voskovec, Werich a Ježek vystoupili společně s velkým úspěchem 9. 3. 1939 na krajanském večeru v New Yorku a potom i v dalších městech, ale pro různé příčiny, vyplývající zejména z odlišnosti poměrů, vkusu a konkurenci nemohli zde pokračovat ve společné práci, kterou museli v Praze ukončit. Ukázalo se to s konečnou platností při uvedení her Těžká Barbora a Osel a stín v Clevelandu (1940) v divadle Playhouse, jehož ředitelství si k nim objednalo novou hudbu od amerických autorů. Po přestávce vynucené světovou válkou, se podařilo Janu Werichovi obnovit tradici Osvobozeného divadla v sále paláce U Nováků. S Jiřím Voskovcem zde uvedli v roce 1947 za doprovodu orchestru Karla Vlacha hru Pěst na oko pod hlavičkou Divadlo V+W, které zaniklo po Voskovcově trvalém odchodu do zahraničí v roce 1948. Jan Werich ve spolupráci s Karlem Vlachem, několika předválečnými spolupracovníky (režisér Jiří Frejka, choreograf Saša Machov a jiní) pak obnovoval inscenace Osvobozeného divadla v Karlínském divadle a od roku 1955 znovu v sále paláce U Nováků, tentokrát s novým hereckým partnerem v Miroslavem Horníčkem, zprvu pod názvem Divadlo satiry a od roku 1957 pod názvem Divadlo ABC, který už se neměnil stejně jako trvalé umístění her Osvobozeného divadla v jeho repertoáru i po skončení herecké dráhy Jana Wericha. Hry Osvobozeného divadla byly a jsou stále uváděny také mnoha jinými profesionálními i amatérskými soubory vždy s použitím Ježkovy hudby, ovšem v různých aranžmá a mnohdy s částečným zařazením hudby jiných autorů. Hudba Jaroslava Ježka je stále přítomna i při nejrůznějších jiných příležitostech, zejména v jubilejních rocích a to především v roce stého výročí skladatelova narození (2006). Společná tvorba Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka inspirovala i vznik nových hudebních scén, z nichž nejpopulárnějším se stalo Divadlo Semafor Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Od roku 1991 působí v Praze Konzervatoř a vyšší odborná škola Jaroslava Ježka, jejímž oficiálním programem je výuka moderní populární hudby, jazzu a muzikálu, ale řada jejích absolventů zcela v duchu Jaroslava Ježka vyniká i jako skladatelé a interpreti i oboru vážné hudby. Z dobrovolných sdružení mají k Jaroslavu Ježkovi nejblíže Werichovci s centrem v Markvartovicích na Ostravsku.
Jaroslav Ježek se po krátkém pobytu v Pensylvanii v létě 1939 živil v New Yorku jako učitel klavíru, vychoval zprvu mužský Československý pěvecký sbor, který začal vystupovat od března 1941 (první celovečerní koncert 6. 4. 1941) a poté ženský sbor Zpěvokol (první vystoupení v prosinci 1941), v němž poznal svou manželku Frances (rozená Františka Bečáková). Ježek pro oba sbory upravoval písně, pro tamnější hudebníky napsal několik polek v tradičním stylu i instrumentaci s nádechem ironie, pokračoval i ve tvorbě komorní hudby. Klavírní sonáta (1940-41) měla být hrána na festivalu ISCM, poprvé konaném v USA (New York, původně plánován na rok 1940, uskutečnil se 17.- 27. 5. 1941), ale z důvodů dosud ne zcela vyjasněných na něm nebyla provedena. Ježkova píseň Vítězné V (1941) působí jako novodobý ekvivalent Smetanovy Písně svobody. V roce 1946 se stal Jaroslav Ježek členem České akademie věd a umění in memoriam, 5. ledna 1947 byla slavnostně uložena urna s jeho popelem do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech. V Kaprově ulici č. 10 v „modrém pokoji\", kde bydlíval, byl otevřen (25. 9. 1989) Památník Jaroslava Ježka, který je nyní součástí Českého muzea hudby, 28. 10. 1995 udělil prezident ČSR Václav Havel Jaroslavu Ježkovi Medaili za zásluhy in memoriam. Řada výstav, věnovaných předchozím skladatelovým jubileím, vyvrcholila projektem výstavy Českého muzea hudby ke 100. výročí narození Jaroslava Ježka od září 2005 do dubna 2006.

 

Dílo

Orchestrální hudba

Koncert pro klavír a orchestr (1927, prem. Praha 23. 6. 1927, Česká filharmonie, kapesní partitura Panton, Praha 1961, LP Panton 1986, 1989, CD Panton 1996, Supraphon 1997);
Micarém. Symfonický obraz (1928-1930, patrně nedokončeno, neprovedeno, notový materiál nezvěstný);
Fantasie pro klavír a orchestr (1930, prem. Praha 24. 6. 1930, Česká filharmonie, studijní partitura Panton, Praha1986, LP Panton 1973, 1978, 1989, CD Panton 1996);
Koncert pro housle a orchestr dechových nástrojů (1930, prem. Praha 26. 9. 1930, Česká filharmonie, klavírní výtah Panton, Praha 1976, LP Panton 1978, 1989, CD Panton 1996);
Symfonická báseň (1936, prem. Praha 25. 3. 1936, FOK, studijní partitura Panton, Praha 1980, LP Panton 1982, 1987, 1989, CD Panton 1996).

Komorní skladby
Appassionato pro housle a violoncello (1927);
Dechový kvartet pro flétnu, dva klarinety a fagot (Serenáda) (1927, prem. Praha 29. 4. 1929, LP Panton 1989, CD Bonton/Panton 1996);
Dechový kvintet (1931, prem. Praha 24. 4. 1931, LP Supraphon 1970, 1971, Panton 1982, 1989, CD Bonton/Panton 1996);
Scherzo pro flétnu, hoboj, dva klarinety, lesní roh, 3 housle a kontrabas (z filmu Pudr a benzin, prem. Praha 15. 1. 1932);
Smyčcový kvartet č. 1 (1932, prem. Praha 18. 5. 1932, LP Supraphon 1970, Panton 1978, 1979, CD Bonton/Panton 1996);
Sonáta pro housle a klavír (1933, prem. Praha 17. 11. 1933, partitura Orbis, Praha 1951, LP Supraphon 1966, Panton 1982, 1989, CD Bonton/Panton 1996, Supraphon 2001);
Duo pro dvoje housle (1934, prem. Praha 4. 12. 1934, partitura Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1949, Panton 1975, 1989, CD Bonton/Panton 1996);
Suita pro dechové kvinteto, ze scénické hudby k Molierově hře Don Juan (1937, LP Supraphon 1970, CD Bonton/Panton 1996);
Smyčcový kvartet č. 2 (pouze věta Allegretto) (1941, prem. New York 16. 4. 1942).

Klavírní skladby
En Caffé a Place Bastille, pro klavír (1927);
Suita pro čtvrttónový klavír (1927);
Sonatina pro klavír (1928, prem. Praha 16. 3. 1928, tisk Orbis, Praha 1949, Supraphon, Praha 1976 ve sborníku Dítě už tu dávno není, LP Panton 1975, 1989, CD Bonton/Panton 1996);
Malá suita pro klavír (1928, prem. Praha 17. 2. 1929, tisk Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1937, LP Panton 1986, 1989, CD Bonton/Panton 1996, Multisonic 2006, 3. část Marche upravil E. Zámečník pro 9 žesťových nástrojů a bicí (BBB), prem. Mezinárodní hudební festival Brno 1984);
Tři strážníci (ze hry Premiéra Skafandr, klavírní verze, 1928, CD Multisonic 2006);
Largo. Allegro (Fox), pro klavír (1929);
Bugatti Step (předehra ke hře Don Juan & Comp., tisk klavírní verze Hudební matice Umělecké besedy 1931, LP Supraphon cca 1966, Panton 1989, CD Bonton/Panton 1996, Multisonic 2006);
Isabel - Waltz (ze hry Don Juan & Comp. (klavírní verze, 1931, CD Multisonic 2006);
Capriccio pro klavír (1932, prem. Praha 27. 10. 1932, notový ani zvukový záznam skladby nebyl pořízen);
Etuda pro klavír (1933, prem. Praha 26. 1. 1933, tisk Orbis, Praha 1949, LP Panton 1986, 1989, CD Bonton/Panton 1996, Multisonic 2006);
Bagatelles [pour] piano a deux mains (1933, prem. Praha 26. 1. 1933, tisk Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1933, LP Panton 1986, 1989, CD Bonton/Panton 1996, Multisonic 2006);
Tanec loutky (ze hry Svět za mřížemi, klavírní verze, 1933, CD Multisonic 2006);
Rapsodie pro klavír (1938, prem. Praha 9. 5. 1938, tisk Orbis, Praha 1949, LP Panton 1975, 1989, CD Bonton/Panton 1996, Multisonic 2006);
Valčík Jarní vítr (ze hry Pěst na oko, klavírní verze, 1938, CD Multisonic 2006);
Toccata pro klavír (1939, prem. Praha, 14. 3. 1953, tisk Orbis Praha, 1949, LP Panton 1975, 1989, CD Bonton 1996);
Grande valse brillante pro klavír (1939, prem. Praha, 18. 9. 1966, Jan Vedra, CD Klavír Jaroslava Ježka, Multisonic 2006);
Sonáta pro klavír (1940-41, prem. New York 29. 4. 1944, tisk Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1949, Supraphon, Praha 1976 ve sborníku Dítě už tu dávno není, LP Supraphon (nedatováno), Panton 1975, 1989, CD Bonton/Panton 1996).

Vokální skladby
Písničky (Chansony). 5 písní pro vyšší hlas s průvodem klavíru, slova Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert (Básník, Benátská gondoliera, Blues, Chanson, Morava) (1926-27, prem. Praha 16. 12. 1932, tisk Panton, Praha 1983 (ve sborníku Jaroslav Ježek: Šest písní), LP Panton 1973 (komplet s vloženou písní Náhrobek Donu Juanovi z cyklu Rychlíkem), 1989 (výběr), CD Bonton/Panton 1996);
Rychlíkem [pro střední hlas a klavír] (Ujedu lidem do Afriky, slova Vítězslav Nezval, O Rose, You Are Sick, slova William Blake, Monsieur Miroir, slova Philippe Soupaoult, Meine kleine Puppe, slova Kurt Schwitters, Náhrobek Donu Juanovi, slova Jean Cocteau, Píšťalka, slova Vítězslav Nezval) (1926-27, prem. Praha, 15. 6. 1927, tiskem píseň Náhrobek Donu Juanovi ve sborníku Jaroslav Ježek: Šest písní, Panton, Praha 1983, LP Panton 1989 (výběr) , CD Bonton/Panton 1996);
Kalendář [cyklus pro střední hlas a klavír], slova Pirre Albert Birot v přebásnění Karla Čapka (Sv. Valentin, Sv. Prudence, Sv. Mamert, Sv. Anděla, Sv. Valerie, Sv. Rafin, Sv. Cyr) (1927, prem. dvou částí Praha 15. 6. 1927, tisk Supraphon ve sborníku Dítě už tu dávno není, 1976, LP Panton 1989);
Perly a růže. Ženský sbor, slova Li-tai-pe, překlad Bohumil Mathesius (1927, věnováno Pěveckému sdružení pražských učitelek);
Milostná, pro zpěv a klavír, slova Jan Knob (1927);
Čtverák Pierrot, pro hlas s doprovodem flétny, klarinetu a klavíru, slova František Halas (Pierrotova svatba, Svatební noc, Osm hodin, Čtverák) (1929, původně pro stejnojmennou Laforgueovu komedii, LP Panton 1989, CD Bonton/Panton 1996);
Lamento e trionfo. Parodie na italskou koloraturní árii, slova J. L. Budín [Jan Löwenbach] (1929, prem. Praha 12. 2. 1929);
Přípitek svatvečerní, pro zpěv a klavír, slova Václav Řezáč (1929);
Uhodilo, Pánbůh s námi, pro zpěv a klavír, slova Josef Václav Sládek (1929);
Čtyři písně pro vyšší hlas s průvodem klavíru (Hlad, slova Konstantin Biebl, Děti, slova týž, Pastel, slova Vítězslav Nezval, Štědrý večer, slova Vilém Závada (1930-33, prem. Praha 26. 1. 1933);
Serenáda, pro zpěv a klavír, slova Vítězslav Nezval (1935);
Jsem ten dům, v němž straší, pro zpěv a klavír, slova André Breton (1935);
Dvě písně na Puškina s doprovodem kytary (1936, LP Panton 1976, 1989, CD Bonton/Panton 1996);
Dobrou noc. Píseň na slova Karla Hynka Máchy (1937, prem. Praha 21. 4. 1937, tisk Hudebmí matice Umělecké besedy 1949);
Modlitba, pro zpěv a klavír, slova Josef Svatopluk Machar (nedatováno);
Dětské sbory na básně Vítězslava Nezvala (Na poli je černá zeď, Černý hrozen dozrává, V jednom malém domě, Už je večer (1938, LP Panton 1973, LP Panton 1989, CD Bonton/Panton 1996);
My všichni víme. Píseň (provedená v New Yorku 9. 3. 1939, nedochováno);
[Písně české, slovenské a ruské] v úpravě pro mužský sbor (Keď sa Janík na vojnu bral, Poljuško, pole aj. (1940-41, prem. New York 6. 4. 1941, nedochováno);
[Písně české, slovenské a ruské] v úpravě pro ženský sbor (Ej, nepi koník vodu aj. (1941, prem. New York prosinec 1941, nedochováno);
Vítězné V, slova Jiří Voskovec, Jan Werich a Adolf Hoffmeister (1941, faximile ve sborníku Jaroslav Ježek, New York 1942, tisk Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1948);
Ne. Ženský sbor, slova Josef Václav Sládek (1941, prem. New York prosinec 1941).

Balet
Nervy, [malý] balet o dvou dílech pro ženský sbor a malý orchestr (1928, prem. Vinohradské divadlo 1928, LP Panton 1973, 1978, 1989, CD Bonton/Panton 1996).

Scénická hudba ke hrám Jiřího Voskovce a Jana Wericha

Růže z Jericha. Skeč (1927)
píseň [Pane duchovní];

Premiéra Skafandr.Veselohra (1928, prem. Praha 12. 3. 1929, 161 repris)
Předehry ke 3 aktům, Tři strážníci (foxtrot), Zasu (waltz), Skafandr Fox;

Varieté Revue (prem. Brno 5. 5. 1929)
starší i nová čísla, patrně i skeč Babylon s písní Tmavomodrý svět;

Líčení se odročuje. Detektivní komedie (1929, prem. Praha 19. 10. 1929, 37 repris)
Dvě předehry, z nich Vest Pocket Stomp je na motivy z Vest Pocket Revue, předehra ke III. jednání použita v následující revui;

Fata Morgana. Jazzová revue (1929, prem. Praha 10.12.1929, 117 repris)
Fata Morgana Fox (jako předehra a ústřední píseň), Každý trestanec nese si ranec (vokální kvartet, původně Mottlova parta), Ctihodní šejkové a krásné bajadéry (melodram sester), Poprava (zpěv na melodie písní Vyletěla holubička, Nepůjdu domů, Holka modrooká, Ide Marína a Na Bílé hoře), Ty, ty, pšt, pšt, dej si pozor (zpěv na melodii cizího foxtrotu „ I Lift Up My Finger And I Say Tweet! Tweet!\"), Kaučukový tanec (na cizí melodii „My Black Birds\", toto číslo bylo brzo vyřazeno), Měsíc je má hvězda (waltz na slova „Jedna je zeměkoule...\"), Diga, Diga, Do (aranžmá jako balet a píseň), Bloody Moon Rhapsody (též Rapsodie krvavého měsíce, pro orchestr), Equatorial Rag (balet), Roztržitý démon (původně Pět strašidel, šlágr Ference Futuristy v jeho podání), Šest mušketýrek ještě po 20 letech (tanec Girls), Why do I Love You (aranžmá cizí písně), (Píseň) na melodii Sonny - Boy, Breakaway (aranžmá cizí písně se slovy „Mám nebo nemám...\"), Líčení III (balet, původně předehra ke III. Jednání „Líčení se odročuje\"), Mám zdejší atmosféry plné plíce (nebo Libování si ve zvucích, pro mužskou vokální skupinu Mottlova parta);

Ostrov Dynamit . Revuální parodie (1930, prem. Praha 11. 3. 1930, 101 repris)
Dynamit Fox (jako předehra a ústřední píseň), Pět posvátných uzlů (zpěv a tanec), Prélude (orchestr), Timbuktu - ta-da (původně Um tada, um tada, da, da, da, foxtrot pro Mottlovu partu a tanec girls), Idyla tropická (Duet Caroliny a Christchurche na melodii Flower of Love), Tmavomodrý svět (blues, původně pro skeč Babylon), Válečný tanec, Útěk do hor (aranžmá Weary Blues pro balet), Rytmické námluvy (balet na hudbu Rhapsody in Rhythm), Idyla nordická (duet), foxtrott Tři strážníci a waltz Zasu z „Premiéry Skafandr\" Žlutá zimnice (pantomima), Nejni... (též Nic není, aranžmá písně „That´s Your Baby\"), Umča, umča, tadada (onomatopoická píseň), Píseň o smutném gigolovi, Pět strašidel, Pod sopkou, za sopkou (aranžmá lidové písně „Pod dubem, za dubem\");

Sever proti Jihu. Válečná revue (1930, prem. Praha 1. 9. 1930, 158 repris)
Prolog Démona války (melodram), Preludium 1., 2., 3. (orchestr), Mercedes (tango s parodií), Virginia (aranžmá cizí písně s tanečním sólem, též jako mezihra) Recitativ a árie majora Wartona, Já se svým stínem (Me and Me Shadow, aranžmá písně pro Buffalo Billa), Hvězdy Severu (baletní intermezzo), Pochod neutrálů (na repetici refrénu tančí Girls), A já nedělám (refrén a předrefrén, aranžmá písně Roberta Browna „Singing in the Rain\"), Hvězdy Jihu (baletní intermezzo, aranžmá), Sever proti Jihu (baletní intermezzo), Fanfáry (Virginia - Na aristokratické půdě Virginie), O ya ya foxtrot.(aranžmá), Finále 1., 2;

Don Juan & Comp. Revue o 7 obrazech (1931, prem. Praha 13. 1. 1931, 114 repris)
Bugatti step (předehra, Don Juan & Comp. Revue o 7 obrazech (1931, prem. Praha 13. 1. 1931, 114 repris);
Bugatti step (předehra, nahraná na gramodesku jako samostatná skladba již v prosinci 1930, též ve filmu Pudr a benzin), Hymna poustevníků (původně Pochod poustevníků), Prodám srdce (tango, 2. refrén „Každý jeho dobré srdce chválí...\" též jako Tango pro Song Club), Komandérova píseň (Ať se tančí, ať se jásá...), Isabel Waltz (původně Na vlnách valčíku, balet), Prázdná náruč (blues), Don Juan Waltz (mužský a ženský sbor), Půlnoční habanera (původně Tanec mrtvých na hřbitově), Není dobrodruh jako dobrodruh (foxtrot), Chodidla (aranžmá písně Miltona Agera a Jacka Yellena), Parodie na tango Prodám srdce, Don Parola a Don Pandero (paso doble);

Golem. Romantická revue (1931, prem. Praha 4. 11. 1931, 186 repris)
Pochod stoprocentních mužů (jako předehra a ústřední píseň, též v revui Vždy s úsměvem), Chmury Jeho Milosti (též Hymna Rudolfa II., píseň), Kabalistická passacaglia, Árie náměsíčné (zpěv Sirael), Duet Sirael a Břeňka, Píseň strašlivá o Golemovi, Nikdy nic nikdo nemá (píseň), Rudolfinská polonéza, Pražská java (původně Java), Balada o džbánu;

Caesar.Antická féerie (1932, prem. Praha 8. 3. 1932, 191 repris)
Pochod plebejců (jako předehra a ústřední píseň), Kleopatra (tango), Odzbrojovací pochod (původně Pochod vojna a mír), Pochod plebejců, Římské lázně (valčík, původně V římské lázni, valčíková píseň), Ezop a brabenec (původně Foxtrot o mravencích, z filmu Pudr a benzin), Obětování bohům (balet, původně Obětování Osiriovi), V domě straší duch (foxtrot), Speciální refrén předchozí písně (balet), Evropa volá (rumba), Finále (s písní Pochod plebejců);

Robin Zbojník. Pohádka (1932, prem. Praha 23. 9. 1932, 82 repris)
Biguine v hydroplánu (předehra, též ve hře Svět za mřížemi a ve filmu Peníze nebo život), Polka o vzniku Robina Hooda pro bas a orchestr (původně Balada o zbojníku Robinovi), Zbojnická polka (tanec a píseň), Daleká je cesta k Tiperrary (úprava americké lidové písně), Na shledanou v lepších časech (pochod, též v revui Vždy s úsměvem), Modlitba Lady Johanny (melodram), Ländler (původně Sousedská), Tanec kostlivce, Chybami se člověk učí (aranžmá rumby Hermanna Hupfelda), Proč nemohu spát (blues), Čarostřelecká árie, Polka speciálně aktuální, Filipojakubská noc (operní výjev s árií, melodramem a intermezzem), Faunovo dopoledne, Tanec s batony (balet);

Svět za mřížemi. Hudební komedie; (1933, prem. Praha 24. 1. 1933, 167 repris)
Tanec loutky (jako předehra), Biguine žurnalisty a opilců (skladba ze hry Robin Zbojník), Devět řemesel (rumba), Život je jen náhoda (blues) Hymna prohibice (sbor a girls), Opium - čínské intermezzo (balet), Černošská rapsódie (balet), Tisíc a jeden sen (tango, původně Každému z nás), Příliš horlivosti škodí (foxtrot, původně A to by to tak pane hrálo), Láska má právo se smát (koloraturní / koncertní valčík), Hudba k tanci hostů, Píseň národů (též ve hře Osel a stín), Hymna svobody (sbor);

Osel a stín. Deset obrazů o lidech a pro lidi (podnětem byl požár Říšského sněmu v Berlíně, 1933, prem. Praha 13. 10. 1933, 187 repris)
Rhytm Feet (foxtrot - předehra), Prolog, Dionysovo elegické dystichon (melodram), baletní hudba, Fanfára, Rytmicko-gymnasticko-zdravotní tanec, Popěvek kramářů (sbor), Civilizace (foxtrot), special-refrén předchozí písně jako baletní hudba, Finále (verze refrénu písně „Civilizace\"), Minulost přes palubu (slowfox), Klobouk ve křoví (blues), Zlatá střední cesta (foxtrot, původně slow-fox), Bůh suď (píseň), Tanec lékařů (blues a fox), Píseň národů (ze hry Svět za mřížemi), Usměrněná píseň (aranžmá skladby J. Schwartze);

Slaměný klobouk. Vaudeville, volně podle Labiche a Martina (1934, prem. Praha 27. 2. 1934, 83 repris)
Good Evening (předehra na motivy španělských písní, též ve filmu Hej rup), Baletní prolog, Secesní valčík (původně Valčík midinetek, na slova „Báječná je Paříž...\" s tancem), Uha-uha-uháníme (zpěv), Vyznání lásky (foxtrot, původně slow-fox), Kankán (balet), La la la (píseň se slovy „Když si Adama Eva brala\" s tancem), Kam asi svět míří (píseň, původně Tři doby země evropské), Koho svatebčané, koho hleda - hleda - hleda (sólo se sborem), Tak se naši otcové chechtali (foxtrot).

Kat a blázen. Satirická fantazie (1934, prem. Praha 19. 10. 1934, 115 repris);
Full Hand (předehra), Prolog (fanfáry), Co na světě vadí (karioka), Mexická hymna (sbor), Corrida del muerte (balet, původně Býčí zápasy), Cariocca sol y umbra (zpívaná rumba), Svítá (též Serenáda, slowfox, původně blues), Šaty dělaj´ člověka (foxtrot, původně slow-fox), Když jsem kytici vázala (waltz), Bílé sestry (balet, původně Tanec jeptišek), Kat a blázen (foxtrot), Peklo i ráj (tango, původně Slunce a stín), Zbytková kultura (foxtrot), Eduard Grieg: Slavnostní pochod (aranžmá);

Vždy s úsměvem. Revue aktualit (1935, prem. silvestrovské úpravy Praha 31. 12. 1934, prem. definitivní úpravy Praha 15. 1. 1935, 108 repris)
Who Stole the Tiger´s Rag (aranžmá skladby J. D. la Rocca), Pochod stoprocentních mužů (ze hry Golem), Bujarý cabalero (píseň), Peklo i ráj (tango z předchozí hry), Ze dne na den (též Den ze dne, blues z filmu Hej rup), Docela lyricky (balet), Limehouse Blues (aranžmá), Good Evening (balet z féerie Slaměný klobouk), Ta naše ponorka česká (parodie na píseň Karla Hašlera), My vám tady zahrajeme (ze Žebrácké opery Kurta Weila, aranžmá), Chybami se člověk učí (aranžmá rumby Hermanna Hupfelda, ze hry Robin Zbojník), Zakázané ovoce (slowfox), Na shledanou v lepších časech (píseň z pohádky Robin zbojník);

Panoptikum. Revue o 16 obrazech (1935, prem. Praha 9. 4. 1935, 120 repris)
Hot Fingers (předehra), Nejnovější parní flašinel (balet), Tys bratr náš (píseň na text Karla Havlíčka Borovského), Proti větru (pochod), Stopy ve sněhu (2. předehra), Rhapsody in Blue (aranžmá skladby George Gershwina pro balet), Ben Akiba (píseň), Fanfára, Babička Mary (trampská píseň);

Balada z hadrů. Divadlo o prokletém básníkovi (1935, prem. Praha 28. 11. 1935, 245 repris)
Red Hot Poker (předehra), Intermezzo I, II (orchestr), Hej, pane králi (píseň), The Beginning and the End (orchestr), Spring in Broadway (orchestr), Potopa (rumba), Hot foxtrot (A teď na krk oprátku ti věší), taneční vystoupení Lotte Goslar na hudbu neznámého autora, Svět na ruby (blues), Tři košile děda Nezamysla (píseň), Tanec girls, Dáma někdejší doby (balet), Jednou byly jsme tak pěkné (balet), Proti větru (refrén písně z revue Panoptikum);

Nebe na zemi. Divadlo o prologu a 11 obrazech s použitím staroanglické hry od Francise Beaumonta a Johna Fletchera (1936, prem. Praha 23. 9. 1936, 107 repris)

Rub a líc. Optimistická komedie (1936, prem. Praha 18. 12. 1936)
Rub a líc (foxtrot - předehra a píseň, původně Bakterie), Pra-pra-prabába mé prabáby (foxtrot, původně Straší ve věži), Hostina chudých (Rubbish Heap Blues, balet) Svět patří nám (později ve stejnojmenném filmu, původně Pochod optimistů), Co viděl Klokan v horečce (balet), Strejček Hlad (blues), City Lights (orchestr, foxtrot), O Španělsku si zpívám (tango), , Hostina bohatých (Swing Coctail, balet), Hej rup (pochod ze stejnojmenného filmu), Evropa jaká je (píseň), Tiger Rag (aranžmá pro orchestr);

Panorama (1937, prem. Praha 19. 4. 1937, 85 repris)
osvědčená čísla od West Pocket Revue do Rub a líc, mj. Mercedes, Don Juan Waltz, Pochod stoprocentních můžů, Ezop a brabenec, Život je jen náhoda, Civilizace, Hej rup;

Těžká Barbora. 19 obrazů o zmoudření Eidamských (1937, prem. Praha 5. 11. 1937, 179 repris)
Holduj tanci, pohybu (slowfoxtrot, původně Ranní ptáče dál doskáče), Vy nevíte, co je středověk (foxtrot), Konšelská (píseň), Eidam je náš (sbor), Tragédie vodníkova (foxtrot), Co na světě mám rád (foxtrot, původně píseň Ten, kdo se na svět dívá), Druhá konšelská (parodie se slovy „Do vina leje špínu, pomeje...\"), Kterak týden utekl (též Sedm dnů týdně, původně Týden, balet), David a Goliáš (foxtrot), Finále s písní Co na světě mám rád, Nobody´s Sweetheart (aranžmá hudby autorů Gus Kahn, Ernie Erdman a Elner Schöbel), Dinah (aranžmá hudby autorů Samuel M. Lewis, Joseph Young a Harry Akst);

Pěst na oko aneb Caesarovo finale. Příběh o divadle na divadle (1938, prem. Praha 3. 4. 1938)
Komedianti jedou (předehra a píseň), Večerka (orchestr), Trojský kůň (foxtrot, též Lstivý Odysseus, původně Píseň o Odysseovi), Pastorale kameníků (původně Pastorale - commedia dell´arte), Napolitana hodnostářů (též Zlý sen, balet), Manželky a harlekýn (balet), Lodnická (píseň a tanec), Bludný Holanďan („podle R. Wagnera upravil Jaroslav Ježek\"), Kolumbovo vejce (foxtrot, původně Čím se to naše oko naše kochá), Píseň o Čehonovi, Záleží na nás (píseň - foxtrot, první část je známá pod názvem Panikáři), Happy Go Lucky (orchestr), Dvě písně Jaroslava Seiferta (melodram), Valčík Jarní vítr (balet);

Hlava proti Mihuli (fraška se zpěvy, volně podle J. N. Nestroye, 1938)
zachoval se pouze text;

Tři veteráni. Pohádka (text Jana Wericha zdramatizoval Karel Texel, tisk DILIA leden 1963)
hudební čísla: hra na italskou harmoničku koncertinu, píseň Jen sám se dívám, další písně s modifikovanými texty: Svítá, Konšelská, Pochod stoprocentních mužů, Lodnická, David a Goliáš (refrén), Nikdy nic nikdo nemá, Nashledanou v lepších časech.

Scénická hudba ke hrám, revuím a pásmům jiných autorů

Ivan Goll: Pojištění proti sebevraždě (1927);
Jean Cocteau: Svatebčané na Eiffelce (1927, uváděno společně s Visacím stolem č. 1);
Předehra, Svatební pochod, Řeč generála, Dáma z Trouvillských lázní, Tanec depeší, Pohřeb generálův (smuteční pochod), Čtverylka, Svatební pochod (na odchodnou);
Adolf Hoffmeister: Park (balet, 1927);
zachován fragment skici hudby k 1. aktu
Václav Lacina, Hugo Slípka, Jaromír Trojan: Visací stůl č. 1 (revue, parodující volbu Miss Czechoslovakia, spoluautor hudby Emil František Burian,1927, uváděno společně se Svatebčany na Eiffelce).
Jules Lafargue, úprava František Halas: Čtverák Pierrot (1927).
písně z této jsou od roku 1929 uváděny též jako stejnojmenný cyklus písní
Gilbert K. Chesterton: Kamarád Čtvrtek (1927).
zachován pouze fragment skici, který obsahuje Pochod anarchistů
Ludvig Holberg: Jeppe z kopečku (1927, notový tisk Hudební matice Umělecké besedy, Praha, suita na LP Panton 1976).
I. akt: 1. Ouvertura, 2. Recitativ, 3. Píseň, 4. Recitativ a melodram, 5. Píseň, 6. Píseň, 7. Píseň, II. akt: 8. Entr´act, 9. Polka, III. akt: 10. Entr´act, 11. Valse - Boston, 12. Charleston, 13. Entr´act, IV. akt: 14. Entr´act, V. akt: Entr´act.
Marcel Achard: Malborough do boje táhne (1929).
Píseň čtyř důstojníků, Píseň pážete, Malboroughova píseň, Píseň vévodkyně, Popěvek vévodkyně, Fanfáry.
John Ford: Giovanni a Anabella (1930).
1. Zpěv Anabelly, 2. Druhý Zpěv Anabelly, 3. Příchod kardinála, 4. Intermezzo, 5. Intermezzo, 6. Intermezzo (Chorál), 7. Intermezzo, 8. Hodokvas.
Adolf Hoffmeister - Carlo Goldoni: Zpívající Benátky (původní název Kavárnička), 1932
1. jednání: Prélude, Duetto (Eugenio a Leandr), Píseň Ridolfova a Trappolova, Volání a Píseň Dona Marzia, Barcarola Eugeniova, Příchod Vittorie (orchestr), Duetto (Lisaura a Don Marzio), Stretta (Don Marzio), Píseň postillionova, Finále, 2. jednání: Prélude, Píseň Lisaury, Duetto (Lisaura, Don Marzio), Píseň Lisaury, Monolog Ridolfův, Terzetto (Eleonora, Lisaura, Vittoria), Duetto (Lisaura, Leander), Svatební pochod (Tempo di fox), Melodram(Tempo di Valse), 3. jednání: [Předehra] (Tempo di fox), Fox číšníka, Duetto (Lisaura a Leander), Dialog (Recitativo - melodram), Intermezzo, Říkánka, Říkánka (Vittorie a Eugenio), Říkánka (Tempo di polka), Říkánka (melodram), Postillion (orchestr), Fanfára (Marcia), Melodram (Allegro furioso), Melodram (Quasi tango), Allegro molto, Píseň Leandrova (tisk Melantrich, Praha 1949, s. 9-91 text, s. 93-145 hudební čísla v klavírním výtahu).
výběr z hudby LP Panton 1989, CD Panton 1996).
Vladimír Vančura: Jezero Ukereve (1936).
Píseň Lee - ina (Když se usmívala), Měla jsem čtyři dospělé syny - sólo a ženský sbor.
William Shakespeare: Timon athénský (1936).
1. Pochod, 2. - 4. baletní hudba, 6. Šašek, 14. Motiv zlata, 15. Pochod, Zeus a dnešní doba (?)
S. J. Hsiung: Paní Studánka (1937).
1, Centrální melodie, 2. Ministerský předseda, 3. Cho ministerského předehry, 4. Generálové, 5. Zlatá a stříbrná studánka, 7. Studánka, 8. Tanec sněhu, 10. Hsiehova píseň, 14. S práporky si vítr hrál...,15. Píseň o věrnosti, 16. Válečný tanec, 17. Závěrečná píseň.
Moliere: Don Juan (1937). z hudby k této hře byla v roce 1937 zpracována Suita pro dechové kvinteto.
Nina Jirsíková, Robert Braun (choreografie): Praha volá (taneční pásmo na hudbu Jaroslava Ježka, prem. Opera 5. května Praha, 9. 11. 1945).

Hudba k filmům

Paramount Revue (Paramount Parade). Česká verze amerického filmu (1930).
zde použita scénka s písní Tři strážníci
Ze soboty na neděli. Drama. Scénář Vítězslav Nezval a Jindřich Honzl, režie Gustav Machatý (1931, prem. Praha 1. 5. 1931).
Hudba k titulkům a začátečním scénám, Teď ještě ne... (fox), Slovník lásky (English waltz), Ranní kavárna (valse), Sivá holuběnko (sólo a mužský sbor), Na tý louce zelený, Já bych ti chtěl svěřit (refrén Slovníku lásky jako závěrečný chorus).
Pudr a benzin. Komedie. Scénář Jiří Voskovec, Jan Werich a Jindřich Honzl, režie Jindřich Honzl (1931, prem. Praha 15. 1. 1932, videokazeta Lucerna Film 1993).
Prélude, Pudr a benzín (foxtrot - Nikdy nic nikdo nemá), Bugatti Step ze hry Don Juan, Finále 1, Mravenci (slowfox, původně Foxtrot o mravencích, ve hře Caesar jako píseň Ezop a brabenec), Scherzo, Finále na motivy Nikdy nic nikdo nemá.
Peníze nebo život. Komedie. Scénář podle hry Rub a líc Jiří Voskovec a Jan Werich, režie Jindřich Honzl (1932, prem. Praha 14. 10. 1932).
Synchronní hudba 1 - 8, (Ty jsi na tom krásně. Ženu nemáš - melodram a následující foxtrot), Peníze nebo život, Rej vážek, Život je jen náhoda (blues ze hry Svět za mřížemi), Pochod stoprocentních mužů (ze hry Golem), Biguine Hydroplane (ze hry Robin zbojník), V muzeu, Finále.
Hej rup. Satirická komedie. Scénář Jiří Voskovec, Jan Werich, Václav Wasserman a Martin Frič (pod pseudonymem Formen), režie Martin Frič (1934, prem. Praha 26. 10. 1934, videokazeta Lucerna Film 1993).
Synchronní hudba 1 - 16, Good Evening (orchestr, ze hry Slaměný klobouk), Ze dne na den (blues, též v revui Vždy s úsměvem), Hej rup! (pochod, též ve hře Rub a líc).
U nás v Kocourkově. Komedie. Námět Karel Poláček, režie Miroslav Cikán (1934, prem. Praha 23. 11. 1934, spoluautor hudby Julius Kalaš).
Šaty dělaj´ člověka (zpívaný foxtrot, též ve hře Kat a blázen)
Všudybylova dobrodružství. Kreslený film Karla Dodala na objednávku Československého rozhlasu o šíření rádiových vln (1936, nahrávka hudby na kazetě/CD Osvobozené divadlo 6, Supraphon 1995).
Svět patří nám. Satirická komedie. Scénář Jiří Voskovec, Jan Werich, Karel Steklý a Martin Frič, režie Martin Frič (1937. prem. Praha 30. 7. 1937, videokazeta Lucerna Film 1993).
Synchronní hudba 1 - 12, Stonožka (foxtrot), Svět patří nám (sbor), World is Our (melodie Svět patří nám a Stonožka - orchestr), Ať žije Bernardek Lion.
Lidé na kře. Drama. Námět Vilém Werner, scénář Václav Wasserman, režie Martin Frič (1936-37, prem. 5. 2. 1937, spoluautor hudby Julius Kalaš).
Píseň Echoes of Music Hall (ze hry Nebe na zemi).
Crisis, režie Herbert Kline, střih Alexander Hackenschmied. Dlouhometrážní dokument o Československu, s použitím záznamu o Jiřím Voskovcovi a Janu Werichovi s hudbou Jaroslava Ježka, produkce USA (1938).
Setkání. Groteska. Scénář a režie Vladimír Svitáček (1953).
Tragédie vodníkova. Animovaný film, režie J. Kábrt (1958).
Tři veteráni, podle stejnojmenné hry Jana Wericha, režie Oldřich Lipský (1987).
Perplexmagazín 2, námět, scénář a režie Jiří Suchý (1992, spoluautor hudby Ferdinand Havlík).

Literatura

Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha 1957 (přeprac. vydání vyšlo v nakl. ARSCI, Praha 2007)

Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek, Horizont, Praha 1982 

Cinger, František: Šťastné blues, aneb z deníku Jaroslava Ježka, nakl. BVD, s r.o., 2006

Inzerce