Skladatelé

Jaroch Jiří

23.9.1920—30.12.1986

Životopisná data

Jiří Jaroch patřil ke skladatelské generaci, která se formovala a začala uplatňovat během druhé světové války a bezprostředně v poválečných letech. Ve své tvorbě vyšel ze skladatelské školy Jaroslava Řídkého (studoval u něho na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění), ze které si do života odnesl všestranné a bezpečné ovládnutí kompoziční techniky. Bylo pro něj příznačné jeho bezvýhradné zaměření na tvorbu instrumentální - symfonickou a komorní. V tom Jarochova kompoziční orientace souzněla s hudebním naturelem jeho učitele, významného českého symfonika a autora mnoha komorních skladeb. Cennou výbavu pro skladatelskou činnost přinesla Jarochovi také jeho vlastní praxe violisty. Interpretační zkušenosti, získané v několika komorních a orchestrálních tělesech v něm vytříbily citlivý smysl pro komorní a symfonický zvuk. Dráhu výkonného hudebníka uzavřel studiem hry na violu u předního českého virtuosa Ladislava Černého a dvouletým působením v orchestru nynějšího Smetanova divadla v Praze, které uzavřel v roce 1947 příchodem do hudebního vysílání Čs. rozhlasu. V rozhlase byl činný řadu let v oboru vážné hudby jako programový pracovník, hudební režisér a dramaturg. Pedagogické práci se věnoval jen v jediném případě, když vedl v kompozici Jiřího Temla, dnes předního českého skladatele starší generace.

Jaroch zprvu vyšel z tradicionalisticky orientovaného hudebního projevu svého učitele, ale zanedlouho došel k samostatnému, moderněji cítěnému způsobu hudebního vyjadřování, který si vybudoval na vlastním modálním systému, spočívajícím na tritonových intervalových a akordických vztazích, z nichž vyvstává melodicko-harmonický rejstřík jeho nejlepších skladeb. Ve skladatelské práci kladl Jaroch vždy důraz na zevrubné a odpovědné zvládnutí zvoleného tvůrčího úkolu. Detailní propracování skladby, pevný řád struktury díla ve výrazu i formě jsou charakteristickými rysy Jarochova tvůrčího profilu. Jeho hudba je vitální, má dramatické napětí, živý rytmický puls, usiluje o lapidární výraz. V popředí stojí vždy hledisko tektonické.

V oboru orchestrální hudby je Jaroch především autorem tří symfonií, z nichž každá představuje jiný typ: I. symfonie (1954-1956) je pojata jako rozlehlá, obsahově závažná forma s velkým orchestrálním aparátem, II. symfonie (1958-60) je stručnějším, komorním protějškem předchozí - autor si předsevzal napsat na formovém půdorysu suity orchestrální dílo s užitím co nejúspornějšího provozovacího aparátu. Skladba byla poctěna zvláštní cenou v celostátní soutěži k 15. výročí osvobození Československa a byla uvedena též na hudebním festivalu Varšavský podzim roku 1962 v provedení Pražského komorního orchestru, jemuž je věnována. III. symfonie "Koncertantní" pro housle a orchestr (1968-69) se vyvinula z původního záměru napsat koncert pro japonskou houslistku Yuriko Kuronumu. Během práce se ale podíl orchestrální složky natolik rozrostl, že se stal rovnocenným sólovému partu, a skladba byla proto pojmenována výstižněji jako symfonie. Z Jarochových orchestrálních skladeb sklidila mimořádný úspěch symfonická báseň podle novely Ernesta Hemingwaye Stařec a moře (1960), věnovaná Symfonickému orchestru Čs. rozhlasu v Praze k 35. výročí jeho činnosti. Dramaticky pojatá skladba, inspirovaná ústřední myšlenkou své literární předlohy - usilovným zápasem člověka o dosažení vytčeného cíle - se setkala s ohlasem doma i v zahraničí - v SSSR, Bulharsku, NDR, SRN, ve Švédsku, na Kubě a jinde. Jiří Jaroch psal své skladby převážně s představou jejich konkrétního interpreta. Z podnětu prominentního českého violisty Lubomíra Malého složil Fantazii pro violu a orchestr (1966); koncepcí je blízká formě jednovětého koncertu, ale závažnost hudebního obsahu vedla skladatele k jinému označení díla.

Z komorní tvorby Jiřího Jarocha se stala nejčastěji provozovanou skladbou úsměvná, hravá i poetická Dětská suita pro noneto (1952), kterou napsal jako dárek pro děti členů Českého noneta. To ji hrálo jako součást svého kmenového repertoáru po celém světě. Jejíjm závažnějším protějškem je II. nonet (1964), vyznamenaný cenou Českého hudebního fondu. Invenční nápaditost a způsob kompozičního zpracování činí z této komorní skladby jakousi symfonii pro noneto. Na popud členů pražského souboru Komorní harmonie vznikly Metamorfózy pro dvanáct dechových nástrojů (1968). Inspirován interpretačním uměním Smetanova kvarteta Jaroch vytvořil své nejzávažnější komorní dílo - II. smyčcový kvartet (1970), jenž měl premiéru v roce svého vzniku na brněnském mezinárodním hudebním festivalu Musica Bohemica et Europaea.

Lehkost invence a zkušenosti hudebníka-praktika uplatnil Jaroch jako autor orchestrálních skladeb populárního charakteru (Furiant, Jarní valčík, Letní slavnost aj.), jimiž reagoval na programové potřeby Čs. rozhlasu.

Dílo

Orchestrální skladby

Scherzo pro symfonický orchestr (1947), ČHF 9'
Burleska pro orchestr (1951) 4'
Valašské vánoce. Suita pro komorní orchestr (1952) 10'
Jarní valčík pro orchestr (1952), Pa 5'
Symfonický tanec (1953) 6'
Smuteční fantazie (1954), Pa 12'
I. symfonie (1954-56), Pa 40'
II. symfonie (1958-60), Pa, o Su DV 5926 28'
Stařec a moře. Symfonická báseň podle novely E. Hemingwaye (1960), Pa, o Su, CD ČRo CR OO50-2031 14'
Letní slavnost. Tarantella pro orchestr (1964), Pa 7'
Fantazie pro violu a orchestr (1966), Pa 14'
III. symfonie (1968-69), Pa, o Pa 110480 24'
Ouvertura semplice (1968), ČHF 6'
Variační pochod pro velký orchestr (1974) 6'
Intermezzi notturni estivi pro komorní orchestr (1978) 12'

Komorní hudba

Smyčcový kvartet (1949-50) 15'
Dětská suita pro noneto (1952), Su, o Pa 81 11 0367 8'
II. nonet (1964), Pa, o Pa 81 11 0367 22'
Metamorfózy pro dvanáct dechových nástrojů (1968), Pa, o Pa 11 0301 12'
II. smyčcový kvartet (1970), Su, o Su 1 11 1611 23'
Tři věty pro housle, violoncello a klavír (1973) 18'
Sonáta - fantazie pro sólovou violu (1974) 23' nahr. ČRo /Pavla Honsová/
Intermezzi notturni estivi, pro 2 housle a klavír (1976), též verze pro noneto (1978) 12'

 

 

 

Inzerce