Skladatelé

Schulhoff Erwin

8.6.1894—18.8.1942

Životopisná data

Erwin Schulhoff pocházel z dobře situované židovsko-německé rodiny. Jeho otec Gustav (1860-1942) byl úspěšným obchodníkem, který dovážel hlavně ze zámoří vlnu a bavlnu. Zbohatl zejména za první světové války, pak ale přišel o své peníze v říšsko-německých bankách a zbankrotoval. Byl zcela praktického založení a hudbě se nevěnoval, kdo však v ní uspěl, toho si vážil. Zásluhu na tom měl zajisté Gustavův strýc Julius Schulhoff (1825-1899), klavírista evropského věhlasu a významného společenského postavení. Z vážené hudební rodiny pocházela Erwinova matka Louisa, jejíž otec Heinrich Wolff byl koncertním mistrem operního orchestru ve Frankfurtu nad Mohanem. Byla ctižádostivá, a jakmile objevila Erwinovo hudební nadání, které projevil již ve třech letech, začala se vehementně starat o jeho všestranné rozvíjení. K prvním učitelům patřili Eduard Schütz a Jakob Virgilius Holfeld. Erwin kromě hry na klavír, jíž se věnoval s nebývalou náruživostí, se pokoušel od osmi let také o komponování a každému ze jmenovaných učitelů věnoval po jedné skladbičce. Brzy bylo zjevné, že chlapcův talent by si zasloužil, aby se dále rozvíjel na profesionální bázi. Ke kladnému rozhodnutí přispěl (zřejmě v roce 1901) Antonín Dvořák, který rozpoznal jeho talent a zařídil mu soukromé hodiny u ředitele pražské konzervatoře Jindřicha Kaana z Albestu. Studium zahájil na konzervatořích v Praze a ukončil roku 1913 v Kolíně nad Rýnem. Absolvoval v oborech klavírní hry, skladby a dirigování a za vynikající výsledky byl odměněn Wüllnerovou cenou kolínské konzervatoře. V následujícím školním roce ještě navštěvoval mistrovskou třídu klavírní hry u Carla Friedberga, na podzim 1913 vyhrál v klavírní soutěži v Berlíně cenu Felixe Mendelsoohna-Bartholdyho a v roce 1918 tutéž cenu v oboru skladby za klavírní sonátu z téhož roku.
S vypuknutím první světové války se Schulhoff musel vrátit do Prahy a okamžitě narukovat. První dva roky sloužil nedaleko Prahy v muničním skladu v Hostivicích, poměrně často se dostal domů a mohl se věnovat komponování. V polovině roku 1916 byl však odvelen na frontu. Sloužil nejprve na východní frontě, v zimě 1917 se ocitl v italských Dolomitech, odkud pak byl znovu převelen na východ. V Itálii byl zasažen úlomkem granátu do ruky, utrpěl nervový šok a navíc přišel k omrzlinám na nohou. V červenci 1918 dostal tříměsíční dovolenou, kterou trávil většinou v Německu, pilně komponoval a na frontu se již nevrátil. Konec roku strávil u rodičů v Praze a v lednu 1919 se odstěhoval do Drážďan za sestrou Violou, která tam studovala na umělecko-průmyslové škole. Ačkoliv Drážďany pro něho znamenaly zásadní zlom ve skladatelském vývoji, existenční uplatnění bylo mizivé a proto odešel na podzim 1920 učit na Bornscheinovu soukromou konzervatoř do okupovaného a kulturně zapomenutého Saarbrückenu. S nemilovaným městem se rozloučil v lednu 1922, aby zkusil štěstí v Berlíně. Byl již ženatý a v srpnu 1922 mu žena Alice (původem z Žatce) porodila syna Petra. Ačkoliv umělecky se Schulhoffova kariéra rozvíjela slibně, životní podmínky byly zlé, a proto se koncem roku 1923 vrátil s rodinou do Prahy. Až do počátku 30. let pak trvalo nejšťastnější období Schulhoffova života. Stal se aktivním účastníkem festivalů ISCM (po prvé v Salcburku 1924, naposledy v Oxfordu 1931), jeho skladby se hrály doma i v zahraničí a nakladatelské domy (zejména Universal Edition) je pohotově vydávaly tiskem, byl celoevropsky vyhledávaným pianistou, v letech 1929-31 též vyučoval na pražské konzervatoři (čtení partitur a klavírní hru na čtvrttónovém oddělení Aloise Háby), psal bystré kritiky do německých novin a hudebních časopisů, dařilo se mu i v soukromém životě. V 30. letech nastal obrat, který se postupně proměnil v tragédii. Židovský původ, levicové přesvědčení (stvrzené zhudebněním Marxova Komunistického manifestu), nástup Hitlera k moci, neodůvodněná podezíravost československých úřadů, a vposledku i rozpad manželství velmi komplikovaly Schulhoffovi život a způsobovaly mu existenční nesnáze. Proto rád přijal v létě 1935 místo pianisty v ostravském rozhlase, k němuž mu dopomohl Karel Boleslav Jirák. V prosinci 1938 byl v důsledku německo-polské okupace ostravského regionu urychleně převeden do brněnského rozhlasu. Zřízením Protektorátu Čechy a Morava o toto místo přišel a stal se psancem. Dříve než vypršela jeho smlouva, vrátil se koncem března 1939 do Prahy, kde si vydělával - kryt Jirákem - úpravami různých skladeb pro rozhlas. Oporou mu byla jeho druhá manželka Marie, bývalá soukromá žačka, se kterou se oženil v roce 1938. Až po dlouhém váhání se rozhodl pro emigraci do Sovětského svazu. Ačkoliv měl vyřízené všechny formality včetně sovětského občanství, s odjezdem otálel tak dlouho, až mu útok Německa na Sovětský Svaz v emigraci zabránil. Hned druhý den byl Schulhoff jako občan nepřátelského státu uvězněn a před vánoci téhož roku deportován do zajateckého tábora v bavorské pevnosti Wülzburg. Schulhoff už v Praze nebyl zdráv. Drsné podmínky a nedostatečná péče ve věznici ukrátily jeho život. Zemřel po osmi měsících v náručí svého syna, který byl deportován s ním. Příčinou smrti byla podle úmrtního listu krční a plicní tuberkulóza. Je pochován na pietně upraveném pohřebišti pod Wülzburgem nedaleko Weißenburgu.

B. Léta studií a první skladatelské období
Studium na pražské konzervatoři zahájil Schulhoff v roce 1904. Své spolužáky brzy předčil nejen v samotné klavírní hře, ale též v transponování skladeb a improvizačních schopnostech. Proto mohl po prvním školním roce postoupit rovnou do třetího ročníku. Kromě studia horlivě sledoval pražský koncertní a operní život. Nejsilnějším zážitkem z dětství, který se odrazil v jeho pozdější skladatelské tvorbě, byla premiéra Straussovy Salome v Novém německém divadle v roce 1906. V téže době (10. 3. 1906) zaznamenal také svůj první úspěch jako klavírista na veřejném koncertě konzervatoře s kladným ohlasem nejen v německých denících, nýbrž i v české odborné revue Smetana. Synovy úspěchy přivedly matku k tomu, aby ho zkusila protlačit do Vídně k věhlasnému Emilu Sauerovi. Záměr, který vypadal zpočátku slibně, na poslední chvíli nevyšel, pražská konzervatoř vzít syna zpět odmítla, a tak nadějný žák musel na podzim 1907 vzít zavděk Horákovým ústavem ve Vídni, kde se stal jeho učitelem pedantický Willy Thern. Schulhoff tam nebyl spokojený mj. proto, že neměl možnost studovat skladbu, která ho stále více přitahovala. Proto na jaře 1908 přerušil studia, aby se připravil na červnové přijímací zkoušky na konzervatoř v Lipsku. Předběžná návštěva u ředitele konzervatoře Arthura Nikische dopadla skvěle a zkouška sama měla hladký průběh.
Lipsko žilo v té době bohatým hudebním životem. V Gewandhausu poznal Schulhoff široký koncertní repertoár včetně novinek v dokonalé interpretaci, velmi aktivní byl Bach-Verein, téměř kultovní pozornost byla věnována Maxi Regerovi, který se dokonce stal Schulhoffovým učitelem skladby. Na konzervatoři působili zkušení pedagogové: klavír vyučoval Robert Teichmüller, hudební teorii a nauku o hudebních formách Stephan Krehl. Po úspěšném dokončení studia na začátku léta 1910 se Schulhoff rozhodl, že si na rok odpočine a zkusí koncertní kariéru. První vystoupení uskutečnil 9. října 1910 v Berlíně, kde přednesl Beethovenův 3. klavírní koncert c moll. Následovala šňůra koncertů po německých městech, na nichž hrál též vlastní skladby salonně konvenčního střihu: Idylle z cyklu Skizzen op. 5 (WV 4) a Irrlichter (WV 8). Kritika ocenila virtuozitu a eleganci klavírního projevu a předpověděla mladému umělci slibnou kariéru.
Začátkem září 1911 odešel naposledy do Německa, tentokrát do Kolína nad Rýnem, aby završil své odborné vzdělání. Tamější konzervatoř s mistrovskou nástavbou sice neměla v čele nějakou význačnou uměleckou osobnost, ani se programově neodchylovala od jiných německých učilišť, měla však osvědčené a vyhledávané pedagogy. Klavír zde vyučoval Lazzaro Uzielli a Carl Friedberg, teoretické předměty Franz Bölsche (kontrapunkt), Ewald Strasser (instrumentaci), skladbu a dirigování Fritz Steinbach, který byl ředitelem školy, zároveň šéfdirigentem městského orchestru a významným organizátorem hudebního života nejen v Kolíně, ale v celém Dolním Porýní. Schulhoffovi dal Steinbach nejvíce jako učitel skladby. S německou důkladností a v konzervativním duchu přivedl rozevlátého a ke svému talentu ne vždy odpovědného studenta k plnému osvojení klasických skladebných principů, jejichž znalost se Schulhoffovi mnohokrát osvědčila v pozdějších letech. Jeho první skladby byly nápodobou vzorů, které znal z vlastního repertoáru: Schumanna, Liszta, Griega. Steinbachovi neuniklo, že Schulhoff podléhá improvizačním manýrám s nadmírou ryze pianistických a myšlenkově prázdných efektů. Jeho skladbám chyběla souvislá a do šíře rozvinutá melodická linie, a proto dostal za úkol komponovat písně. Byl to správný požadavek, který Schulhoffovu skladebnému myšlení velmi prospěl. Zároveň si však už začal sám vyhledávat vzory pro své komponování. Ohromil ho Debussy, dokonce tolik, že o letních prázdninách 1913 se za ním vydal do Paříže, hlouběji se inspiroval Skrjabinem a intenzívně se rozpomínal (zejména v písních) na pražskou Salome. V klavírním koncertu (WV 28) a v Sonátě pro housle a klavír (WV 24) se už zřetelně rýsuje rychlý postup k samostatnému uměleckému projevu, v němž je zpřítomněna jak permanentně modulující regerovská harmonie s pevnou stavbou a ostře vykrojenými tématy, tak uvolněná tonalita, inspirovaná Debussym a Skrjabinem. Do stejné stylové linie patří i skladby z války, avšak objevují se v nich nové obsahové rysy: tanečně rytmická živost se sklonem ke grotesce, ironii, ba i sarkasmu jako reakce na válečné zážitky. Posledními skladbami, které patří do tohoto stylového období, jsou dvě vokální symfonie z roku 1919: Landschaften (WV 44) a Menscheit (WV 48).

C. Umělecká revolta (1919-1923)
Pětidílnou symfonii Menschheit na verše Theodora Däublera Schulhoff věnoval památce zavražděného Karla Liebknechta. Touto dedikací se přihlásil ke svým novým přátelům v Drážďanech, s nimiž vyznával socialistický revoluční program. Po dokončení této skladby však skladatel pocítil již naléhavou potřebu distancovat se od minulosti nejen politicky, ale i umělecky. Podobně smýšleli i ostatní umělci, žijící v Drážďanech, jako např. malíři Otto Dix, Kurt Günther či Otto Griebel, básník Theodor Däubler a další. S nimi vytvořil Schulhoff uměleckou skupinu Werkstatt der Zeit, ve které se diskutovalo o aktuálních uměleckých i politických problémech. Schulhoff psal za celou skupinu programové články a manifesty a zároveň připravoval cyklus „pokrokových koncertů\". Za tím účelem navázal kontakt s představiteli druhé vídeňské školy, jejichž klavírní skladby nastudoval a zařadil do svého repertoáru. Obzvlášť rád hrál klavírní sonátu op. 1 od Albana Berga. Oba umělci se spřátelili a v korespondenci, která se mezi nimi rozvinula, vášnivě diskutovali o aktuálních skladatelských problémech, např. o hudební próze. Nejen Berg, ale i ostatní představitelé vídeňského expresionismu včetně Josepha Matthiase Hauera Schulhoffa inspirovali též ve vlastní tvorbě: v Zehn Klavierstücke (WV 50) a ve Fünf Gesänge mit Klavier (WV 52), v orchestrálních 32 Variationen (WV 53) nebo v Musik für Klavier (WV 56). V porovnání s tvorbou vídeňských skladatelů je zřejmé, že se jimi inspiroval, ale zároveň v mladistvé touze trumfnout své vzory byly jeho skladby ještě komprimovanější, v metrorytmice uvolněnější, v atonalitě bezohlednější a v dynamice a agogice agresivnější až k samotné brutalitě (jak výslovně např. požaduje u dvou z Deseti klavírních kusů), než si dovolili vídeňští skladatelé.
V dějinách avantgard je neobvyklé, aby jeden a týž umělec byl stoupencem dvou vzájemně se potírajících skupin. Schulhoff byl výjimkou. Současně s poznáváním Schönbergovy školy narazil na manifesty dadaismu, které se sice týkaly hlavně výtvarného umění a literatury, ale pro Schulhoffa nebyl problém je aplikovat i na hudbu. S autory těchto manifestů ho navíc spojoval zásadní nesouhlas s uspořádáním společnosti a odpor k buržoasní kultuře. Nejostřeji se projevovali berlínští dadaisté v čele s malířem George Groszem a právě s ním se Schulhoff na jaře 1919 spřátelil. U něho poprvé uslyšel v nahrávkách americký jazz. Byl nadšen a přijal jej jako adekvátní prostředek dadaismu, jímž lze nejen provokovat, ale zároveň vitalizovat vážnou hudbu a otevřít ji novému publiku; staré naopak co nejvíce popudit! Představa „barbarského\" ragtimu v koncertní síni jej fascinovala. V srpnu 1919 dedikoval Schulhoff Groszovi Fünf Pittoresken pro klavír (WV 51). Obsahují čtyři tance (foxtrot, ragtime, one-step, maxixe), mezi něž skladatel vložil jako správný dadaistický excentrik větu In futurum, sestávající výhradně z pauz a bláznivých agogických značek. Bylo to dokonalé naplnění dadaistického programu antiumění či dokonce hudební pendant k Malevičovu suprematismu - Bílá na bílé, Černá na černé. Schulhoff také navštívil několik dadaistických soireé v Berlíně, v jejichž pestrém programu nechyběla hudební čísla. Jejich úroveň byla většinou primitivní. To ale nebylo důležité, měla především provokovat a často v nich zajiskřil neotřelý nápad. Také Schulhoff si zkusil napsat dva skandálně naprogramované „opusy extra\" pro zamýšlené podzimní vystoupení dadaistů v Drážďanech 1919: první z nich, Symphonia germanica (WV 196) je drsnou persifláží německé hymny. Partitura, anticipující vizuálně grafickou hudbu, je rozepsána pro hlavu, hulákající nápěv německé hymny (s textem přepsaným do podoby politického pamfletu), levou ruku, pravou nohu, levou nohu, pravou ruku a nos. Extra dílko ignoruje všechna pravidla hudební skladby. Druhý opus Sonata erotica für Solo-Muttertrompete (WV 197) provokuje měšťáckou mravopočestnost. Má tři věty, které se skládají z rytmicky, dynamicky a intervalově volně fixovaných útržků slov, vzdechů a výkřiků souložící ženy. K veřejnému provedení těchto skladeb zřejmě nedošlo, ale mezi dadaisty se o nich vědělo, jak vyplývá z Schulhoffových dopisů Groszovi (viz Goergen, Jeanpaul (ed): Poesien, Texte und Briefe des Dadakomponisten Erwin Schulhoff, Siegen 2001, s. 32-34, 57).
V duchu pravověrného dada vzniklo několik dalších skladeb jako např. v roce 1922 Bassnachtigall pro sólový kontrafagot (WV 59) nebo Die Wolkenpumpe na texty Hanse Arpa (WV 61). Program dadaismu sledoval důsledně jako žádný jiný profesionálně školený hudebník té doby. Ačkoliv toto hnutí netrvalo dlouho, každý z jeho představitelů si z něj pro další tvorbu něco podržel. V případě Schulhoffa to byl jazz.

D. Od avantgardy k socialistickému realismu (1923-42)
Jazz Schulhoff uplatňoval dvojím způsobem. Na jedné straně mu věnoval samostatné skladby na způsob tanečních suit pro klavír (např. Cinq études de jazz, 1926, WV 81), pro orchestr (Suite für Kammerorchester, WV 58) a skomponoval i patnáctidílné jazzové oratorium H.M.S. Royal Oak (1930, WV 96). Jazzové tance zde již neměly funkci dadaistické provokace: skladatel je podroboval stylizačnímu procesu, obdobně jako to činili jeho předchůdci s mazurkou, polkou či furiantem. V posledních opusech abstrahoval od žánrové konkrétnosti jednotlivých tanců a využíval z nich třeba jen jazzový rytmus jako např. v Hot music pro klavír (WV 92) z roku 1928 nebo v Hot-Sonate pro altsaxofon a klavír (WV 95) z roku 1930. Na druhé straně napsal řadu skladeb, ve kterých použil jazz pouze v jedné větě, převážně namísto scherza. Tak např. v první skladbě toho druhu, v jednovětém klavírním koncertu (WV 66) z roku 1923 slouží jazz programovému záměru, když do impresionisticky melancholické hudby nečekaně vtrhne divoký foxtrot, aby svým motorismem a bruitistickou zvukovostí ohlásil nástup nové doby. V Pěti kusech pro smyčcový kvartet (WV 68) se mezi tanci z různých dob objevuje tango milonga, v Divertissement pro hoboj,klarinet a fagot (WV 87) je charleston a florida, v opeře Plameny (WV 93) onestep a tango, ve 2. symfonii (WV 101) z roku 1932 tvoří třetí větu Scherzo alla jazz. Byla to poslední skladba, v níž je jazz propojen s tzv. vážnou hudbou. V následujících letech (do roku 1937) mu věnoval pozornost už jen v rámci populární hudby, převážně pro potřeby rozhlasu.
Nadcházející léta až do roku 1932 patří k Schulhoffovu nejúspěšnějšímu tvůrčímu období. Vlastní umělecký projev si vytvářel konfrontací různých avantgardních tendencí: vedle dadaismu (v němž ovšem žádný hudební koncept k dispozici neměl) a druhé vídeňské školy to byl Erik Satie, Igor Stravinskij a pařížská Šestka. Propojením s tím, co se naučil od Regera, Strausse, Debussyho a Skrjabina se přiřadil k západoevropské moderně. K vlastní originalitě dospěl až po návratu do vlasti. Janáčkovo dílo a slovanský hudební folklór, který dříve neznal, jej fascinovaly. Inspirován zejména taneční hudbou východní provenience dotvořil svůj tvůrčí profil, kterým se výrazně odlišil zejména od svých kolegů z „říše\". Z hlediska stylového se zcela nerigorózně a s lehkou samozřejmostí pohyboval mezi expresionismem, neoklasicismem a neofolklorismem. Techniku skladebné práce ovládal suverénně, komponoval úsporně a s fantazií. Na festivalech ISCM kritika kvitovala, že Schulhoff přicházel vždy s něčím novým. Byly to hlavně komorní skladby, ale s mezinárodním úspěchem se setkaly také 1. symfonie (WV 76, premiéra pod Erichem Kleiberem v Berlíně 1928), Dvojkoncert pro flétnu, klavír a malý orchestr (WV 89, premiéra 1927 v Praze) a Koncert pro smyčcový kvartet a dechový orchestr (WV 97, premiéra v Praze 1932 pod Václavem Talichem s Ondříčkovým kvartetem a Českou filharmonií). Z konce dvacátých let je také opera na donjuanovský námět Plameny (WV 93) na libreto Karla J. Beneše, která měla premiéru v Brně 1932. U domácí i mezinárodní kritiky vzbudilo dílo pozornost, projevil o ni zájem Erich Kleiber, německé libreto v překladu Maxe Broda bylo k dispozici, avšak Hitlerův nástup k moci záměr zmařil.
V roce 1932 napsal Schulhoff rozsáhlou kantátu Manifest na texty Karla Marxe (WV 100), která představuje vývojový zlom. Textová předloha vyžadovala zjednodušení hudebního jazyka a strohost ve výrazu, a Schulhoff tak učinil. Byl to nešťastný krok, neboť skladatel se ze své vůle nutil k omezování vlastní invence a tvůrčích dispozic. Samotné provedení, které promýšlel s architektem Zdeňkem Pešánkem, bylo však pojato ještě v avantgardním duchu. Skladba se měla provozovat pod širým nebem na náměstích, velký dechový orchestr se sólisty, smíšeným a dětským sborem v průčelí měl být doprovázen z protilehlých stran náměstí dvěma dalšími ansámbly a celé hudební představení (připomínající korunovační nebo katolické církevní slavnosti) mělo být provázeno přímo do partitury zakomponovanými světelnými efekty. Představu spojení světla, hudby a pohybu měl Schulhoff už v Drážďanech a zabýval se jí i ve dvacátých letech. Tehdy se mu podařilo ve spolupráci s Pešánkem zkonstruovat barevný klavír, který v roce 1928 předvedli pražské veřejnosti. K realizaci Manifestu podle původních představ obou autorů však nikdy nedošlo.
Velmi jednoduchou neoklasicistní sazbu má již zmíněná 2. symfonie, která vznikla ve stejném roce jako Manifest. Komponoval ji pro rozhlas a musel tudíž brát ohled na tehdejší technické možnosti mikrofonů; nějaké ideově programové důvody ke zjednodušené faktuře neměl. Těm se rozhodl podřídit až ve 3. symfonii (WV 118), a také ve všech dalších včetně sedmé a nedokončené osmé, které komponoval ve vězení. Talent Schulhoffovi samozřejmě zůstal, ale v úsilí o revoluční údernost a maximální srozumitelnost hudebního jazyka jakoby ztrácel půdu pod nohama. Nutil se do něčeho, co mu nebylo vlastní, a tak jednou mu utekl smysl pro míru ve využívání určitých výrazových prostředků (např. nekonečně se opakujícími ostinátními figurami), jindy obětoval rytmickou rozmanitost stereotypnímu pochodování, barevně hýřivou instrumentaci, kterou předvedl v 1. symfonii, zaměňoval asketickými odstíny černé a bílé, vracel se k čisté tonalitě a jednoduché harmonii. Přes všechny problémy nelze říci, že poslední tvůrčí období je jedním velkým nezdarem. V napjaté předválečné době hledal tak jako mnoho jiných skladatelů v celém světě novou cestu, a některé ze skladeb jsou mimo diskusi: např. 5. symfonie (WV 125), která je srovnatelná s Honeggerovou Liturgickou nebo Dvojkoncertem Bohuslava Martinů.
Za Schulhoffova života byl o jeho dílo největší zájem ve dvacátých letech. Mělo vždy příznivý ohlas. Přispíval k tomu i samotný autor, který hrál své skladby na koncertech nebo v rozhlasových studiích jak doma tak v cizině, nejčastěji v Německu, Francii, Nizozemí a Anglii. Ve třicátých letech došlo k obratu, jehož hlavní příčinou byl Hitlerův nástup k moci. Německo bylo pro Schulhoffa ztraceno, stále napjatější atmosféra spojená s podezíravostí panovala i doma a v ostatní Evropě. Klesal o něho zájem, až byl zcela zapomenut. Po druhé světové válce se jeho dílo vrátilo na hudební scénu, ale jen doma a v ideologicky okleštěném výběru. O plný návrat na Západě se postaral až koncem osmdesátých let Gidon Kremer, který byl na Schulhoffa upozorněn švýcarským sběratelem hudebních archivalií Walterem Labhartem. V posledním desetiletí minulého století se Schulhoff stal především v Německu repertoárovým skladatelem.

 

Dílo

SKLADBY INSTRUMENTÁLNÍ

Skladby pro klavír
Sonáty
WV (Werke Verzeichnis) 21. Sonate für Klavier op. 5, 1912.
WV 40. Sonate für Klavier op. 22, 1918, Panton Praha 1961.
WV 69. I. Sonate für Klavier, 1924, UE Wien 1928.
WV 82. Deuxieme Sonate pour piano, 1926, J.W.Chester London 1927.
WV 88. Troisieme sonate pour piano, 1927, Státní hudební vydavatelství Praha 1963.
Ostatní
WV 3. Valse triste, Novelette, Schottische Weise, asi 1909.
WV 4. Skizzen. Fünf kleine Stücke für Pianoforte op. 5, asi 1910.
WV 6. Das Bächlein im Walde, asi 1910.
WV 8. Irrlichter, op. 6, 1910.
WV 9. Burleske für Klavier, op. 8, 1910.
WV 13. A la burla und Nachtstück op. 15, 1910-1911.
WV 20. Fünf Vortragsstücke für Klavier op. 3, 1912.
WV 22. Zwei Klavierstücke op. 4, 1913.
WV 23. Vier Bilder für Klavier op. 6, 1913. WV 27. Variationen über ein eigenes Thema op. 10, 1913.
WV 29. Neun kleine Reigen für Klavier op. 13, 1913.
WV 30. Fünf Impressionen für Klavier op 12, 1914.
WV 34. Zehn Variationen über „Ah vous dirais-je, Maman\" und Fuge für Klavier op. 16, 1914.
WV 37. Drei Präludien und drei Fugen für Klavier op. 19, 1915.
WV 39. Fünf Grotesken für Klavier op. 21, 1917, Jatho Berlin 1918.
WV 41. Fünf Burlesken für Klavier op. 23, 1918.
WV 42. Drei Walzer für Klavier op. 24, 1918.
WV 45. Fünf Humoresken für Klavier op. 27, 1919.
WV 49. Fünf Arabesken für Klavier op. 29. 1919, Jatho Berlin, b.r.
WV 50. Zehn Klavierstücke op. 30, 1919, spolu s 10 barevnými litografiemi Otto Griebela vydal Kaemmerer Verlag Dresden 1920. WV 51. Fünf Pittoresken für Klavier op. 31, 1919, Jatho Berlin, b.r.
WV 55. Ironien op. 34 (čtyřruční), 1919, Schott Mainz 1993.
WV 56. Musik für Klavier in vier Teilen op. 35, 1920.
WV 57. Elf Inventionen für Klavier op. 36, 1920, Schott Mainz 1993.
WV 62. Rag-music for pianoforte op. 41, 1922.
WV 63. Partita, 1922; vznikla přikomponováním dalších tanců k předchozí Rag-music, UE Wien 1925.
WV 65. Four Cadenzas by Erwin Schulhoff for Beethoven piano-concertos in C maj., B maj., c min., G maj, 1923.
WV 67. Ostinato. Sechs familiäre Angelegenheiten, 1923, UE Wien 1925.
WV 71. Deuxieme suite poure piano, 1924, UE Wien 1925.
WV 80. Troisieme Suite pour piano pour la main gauche, 1926, Schott Mainz 1993.
WV 81. Cinq études de jazz, 1926, UE Wien 1927.
WV 90. Esquisses de jazz, 1927, UE Wien 1928.
WV 92. Hot music. Zehn synkopierte Etüden für Klavier, UE Wien 1929.
WV 98. Suite dansante en jazz pour piano, 1931, La sirene musicale Paris 1931.
WV 119. Studie. Dvě skladby pro klavír, 1936, Supraphon Praha 1974.

Skladby pro jiné nástroje sólo

WV 59. Bassnachtigall. Drei Vortragsstücke für Kontrafagott solo, 1922, (Emerson Edition Ampleforth 1980), Schott Mainz 1994.
WV 83. Sonate pour violon seul, 1927, UE Wien 1928.

Skladby pro dva až šest nástrojů
WV 2. Melodie für Violine mit Klavier, 1903, Weiner Praha , b.r.
WV 18. Suite für Violine und Pianoforte op. 20, 1912, Schott Mainz 2001.
WV 24. Sonate für Violine und Klavier op. 7, 1913, Panton Praha 1966.
WV 35. Sonate für Cello und Klavier op. 17, 1914, Schott Mainz 1994.
WV 74. Duo für Violine und Violoncello, 1925, UE Wien 1926.
WV 86. Sonata for Flute and Pianoforte, 1927, J.W.Chester London 1928.
WV 91. Sonate pour violon et piano, 1927, Schott Mainz 1929.
WV 95. Hot-Sonate für Altsaxophon und Klavier, 1930, Schott Mainz 1930.
WV 108. Valse brillante für Altsaxophon und Klavier, 1933.
WV 109. Danse excentrique für Altsaxophon und Klavier, 1933.
WV 157. Syncopated Peter. Stomp for Trombone and piano, cca 1934.
WV 7. Variationentrio für Klavier, Violine und Violoncello op. 7, asi 1909.
WV 75. Concertino per flauto, viola e contrabasso, 1925, UE Wien 1927.
WV 87. Divertissement für Oboe, Klarinette, Fagott, 1927, Schott Mainz 1928.
WV 32. Divertimento für zwei Geigen, eine Bratsche und ein Violoncello op. 14, 1914.
WV 43. Streichquartett für zwei Geigen, eine Bratsche und ein Violoncello op.25, 1918.
WV 68. Fünf Stücke für Streichquartett, 1923, Schott Mainz 1925.
WV 72. 1. Streichquartett für zwei Violinen, Viola und Violoncello, 1924, UE Wien 1925.
WV 77. 2. Streichquartett, 1925, UE Wien 1929.
WV 70. Sextett für zwei Violinen, zwei Bratschen, zwei Violoncelli, 1920-24, Supraphon Praha 1988.

Skladby pro orchestr

Symfonie

WV 44. Landschaften. Fünf Gedichte von Johann Theodor Kuhlemann. Eine Symphonie für eine Mezzosopranstimme und Orchester op. 26 (1. Die Türen sind zugeweht, 2. Alle Frauen weinen, 3. Demut ... faltet den Raum, 4. Viele Wege sind, 5. Die goldnen Winde gaben), 1918-19.
WV 48. Menschheit. Fünf Gedichte von Theodor Däubler. Eine Symphonie für eine Altstimme und Orchester op. 28 (1. Vertraut und traurig summt, 2. Es schweift der Mond, 3. Warum erscheint nur immer wieder, 4. Am Himmel steht der erste Stern, 5. Weine nicht, Jungfrau Maria), 1919.
WV 76. 1. Symphonie, 1925, UE Wien 1928.
WV 101. 2. Symphonie, 1932.
WV 118. 3. Symphonie, 1935, Supraphon Praha 1977.
WV 123. 4. Symphonie (s baritonovým sólem ve 2. větě, text Ondra Lysohorský: Umirajucy w Madridže), 1936-37.
WV 125. 5. Symphonie, 1938-39, Státní hudební vydavatelství Praha 1965.
WV 138. 6. Symphonie „Symfonie svobody\" (se smíšeným sborem ve finální větě, text Adalbert von Chamisso: Lied an die Freiheit), 1940-41.
WV 139. 7. Symphonie „Eroica\", 1941 (klavírní skica, komponováno v pražských věznicích).
WV 141. 8. Symphonie, 16.3.1942-12.5.1942 (klavírní skica, 4. věta nedokončena, komponováno v internačním táboře Wülzburg).

Ostatní orchestrální skladby

WV 1. Jugendlust. Marsch für Blasorchester, aranžoval Jaroslav Holý, 1902.
WV 5. Drei Stücke für Streichorchestr op. 6, cca 1909.
WV 25,. Lustige Ouvertüre für Orchester op. 8, 1913.
WV 36. Serenade für Orchester op. 18, 1914, Schott Mainz 1994.
WV 53. 32 Variationen über ein achttaktiges eigenes Thema für Orchester op. 33, 1919.
WV 58. Suite für Kammerorchester op. 37 (jazzové tance), 1921.
WV 64. Suite aus dem Ballett Ogelala, 1922-24.
WV 79. Suite aus der Musik zu Le bourgeois gentilhomme von Moliere, 1926.
WV 94. Festliches Vorspiel, 1929.

Koncerty a koncertantní skladby
WV 28. Konzert für Klavier und Orchester op. 11, 1913.
WV 66. Konzert für Klavier und kleines Orchester, 1923.
WV 89. Double Concerto pour flute et piano a l accompagnement d un orchestre a cordes et de deux cors, 1927, Jan Válek Praha b.r., Panton Praha 1965.
WV 97. Concert pour quatuor a cordes a l accompagnement d un orchestre des instruments a vent, 1930, Panton Praha 1961.

Skladby vokální 

Písně s doprovodem klavíru nebo komorního ansámblu
WV 10. Zigeuner Lieder op. 12, text: Adolf Heyduk. (1. Rings ist der Wald, 2. Als die alte Mutter), 1910-11.
WV 11. Fünf Lieder für Sopranstimme op. 13, texty: Cäsar Fleischlen, Otto Julius Bierbaum, Max Dauthendey, Hermann Hesse, Emil Alfred Herrmann (1. Ganz still zuweilen, 2. Traum durch Dämmerung, 3. Graue Engel, 4. Ida, 5. Der Wanderer und das Blumenmädchen), 1910-11.
WV 12. Drei Lieder für Sopranstimme op. 14, texty: Cäsar Fleischlen, Otto Falckenberg, Friedrich Adler (1. Februarschnee, 2. Sommerabend, 3. Dämmerstunde), 1911.
WV 16. Drei Lieder aus der Sammlung „Das Lied vom Kinde\" für Sopranstimme und Klavier op.18, texty: Gustav Falke, Anna Ritter, Theodor Storm (1. Einem Kinde, 2. Geheimnis, 3. Juli), 1911.
WV 26. Lieder für Bariton und Klavier, op. 9. Texte aus „Die Garbe\" von Hans Steiger, 1913.
WV 33. Drei Lieder für eine Altstimme mit Klavierbegleitung op 15,
texty:Oscar Wilde (1. Madonna mia, 2. Rosa mystica, 3. E tenebris), 1914.
WV 38. Fünf Lieder von Ch. Morgenstern ( pro bariton a klavír) op. 20 (1. Der Schaukelstuhl auf der verlassenen Terasse, 2. Das Weiblein mit der Kunkel, 3. Die Beichte des Wurms, 4. Galgenbruders Lied an Sophie, die Henkersmaid, 5. Der Seufzer), 1915.
WV 196. Symphonia germanica (opus extra). Zur Anwendung sämtlicher Gliedma en und Auffrischung des Dresdner Musiklebens! Auch den gleichgesinnten Rezensenten zur Freude. Dem gro en P.Z. gewidmet, 1919.
WV 197. !Nur für Herren! Sonata erotica für Solo-Muttertrompete (opus extra), 1919.
WV 52. Fünf Gesänge mit Klavier op 32. Autor textů neuveden (1. Langsam wandle ich dahin, 2. Lass mich, da ich glauben will, 3. Ruhe der Fläche, 4. Schmerz, der lastend liegt, 5. Nun versank der Abend), 1919, Schott Mainz 1994.
WV 110. „1917\". Liederzyklus für eine Singstimme mit Klavierbegleitung (1. Der arme Kunrad, 2. Und dennoch; text Otto Erich Hartleben, 3. Lied der Revolution; text Louise Michel, 4. Ostrava; text Petr Bezruč, 5. Plumlov; text Petr Bezruč, 6. Der Aufwiegler und der Maurer; ruská píseň v překladu Maxe Barthela, 7. Unversöhnlich; text Erich Mühsam, 8. Trauermarsch; ruská píseň, 9. Drahtbinder; slovenská píseň v překladu Rudolfa Fuchse, 10. Der Hölzgardist; text: Rudolf Fuchs, 11. Lied; text Rudolf Fuchs, 12. Aufforderung zum Streik; text Oskar Kanehl), 1933, písně č. 3 a 12 vyšly pod názvem Dve pesni gneva v překladu Vsevoloda Rožděstvenského v nakladatelství Triton, Petrohrad (tehdy Leningrad) 1934.
WV 114. Trinklied (s doprovodem loutny), text: Rudolf Fuchs, 1933, Josef Oppelts Neffe Praha 1933.
WV 120. Národní písně a tance z Těšínska (15 písní), 1936, Panton Praha 1960 (pod názvem Písně a tance z Těšínska).
WV 31. Drei Stimmungsbilder für eine Sopranstimme, Violine und Klavier op. 12 nach Hans Steiger (1. Sangen Geigen übern See, 2. Schlie e deine Augen zu, 3. Wei t du), 1913.
WV 61. Die Wolkenpumpe op. 40. Ernste Gesänge für eine Baritonstimme mit vier Blasinstrumenten und Schlagzeug nach Worten des heiligen Geistes Hans Arp (1. aus karaffen, 2. das nackte körperlein, 3. eitel ist, 4. sternenminniger), 1922, Schott Mainz 1993.
WV 121-122. Žebrák pro recitátora, flétnu, violu a violoncello; text Josef Hora. - Dráty (instrumentální mezihra) - Ukolébavka pro mezzosoprán a tentýž doprovod, text; Jindřich Hořejší (komponováno jako součást rozhlasového pásma), 1936.

Vokálně orchestrální skladby

WV 19. Vier Lieder für Sopranstimme nach Gedichten aus „Die Garbe\" von Hans Steiger mit Orchesterbegleitung op. 2 (1. Eine silberwei e Blume, 2. Ich wei , du siehst es, 3. Du wunderliche kleine Hand, 4. Mein Herz voll Jubilieren), 1912.
WV 96. H.M.S.Royal Oak. Ein Jazzoratorium nach Worten von Otto Rombach für einen Sprecher, einen Jazzsänger (Tenor), gemischten Chor (mit Sopran Solo) und symphonisches Jazzorchester, 1930.
WV 100. Das Manifest. Nach Marx - Engels dreizehnstimmige Kantate für vier Solostimmen, doppelten gemischten Chor, Kinderchor und Bläserorchester, 1932, klavírní výtah Panton Praha 1961.
WV 129. Valašské národní písně a tance pro sólový zpěv a smíšený sbor s doprovodem orchestru, 1939 (pro rozhlas pod jménem Jan Kaláb).
WV 130. Hanácké národní písně a tance pro mezzosoprán, bariton, smíšený sbor a orchestr, 1940 (pro rozhlas pod jménem Jan Kaláb).
WV 140. Chodské písně pro soprán, tenor, bariton, smíšený sbor a orchestr, 1941 (tužková skica, komponováno ve vězení v pražském domě YMCA).

Masové písně

WV 113. Píseň o Thälmannovi, text: Milan Maralík, 1933, Karbusický, Vladimír - Pletka, Václav (ed.): Dělnické písně, s. 716 (Praha 1958).
WV 115. K 1. máji 1934, text: Jan Dolina, 1934, hektografovaný leták 1934 (DDOČ Praha).
WV 188. Úderník. Píseň s průvodem klavíru, text: Ján Rob Poničan, kolem 1937.

Jevištní díla

WV 64. Ogelala. Ballettmysterium in einem Aufzug nach einem antik-mexikanischen Original. Aus der Sammlung Les drames ballets du Tun von Abbé Brasseur de Bourbourg (Paris 1862) frei bearbeitet von Karel Josef Beneš, 1922, klavírní výtah UE Wien 1925.
WV 78. Die Mondsüchtige. Tanzgroteske in einem Aufzug von Vítězslav Nezval, 1925.
WV 79. Le bourgeois gentilhomme de Moliere. (Scénická hudba k českému provedení Molierovy hry pod názvem Bařtipán v Národním divadle Praha, 1926), 1926.
WV 93. Flammen. Eine musikalische Tragikomödie in zwei Aufzügen zu 10 Bildern von Karel Josef Beneš (deutsche Übersetzung von Max Brod), 1927-29. (Premiéra opery zazněla v českém provedení pod názvem Plameny v Brně 1932.)
WV 112. Der Friede. Komödie von Aristophanes in Bearbeitung von Adolf Hoffmeister. Szenische Musik für Blasinstrumente und Schlagzeug, 1933. (Hra pod názvem Mír byla určena pro českou scénu, cenzura ji však zakázala.)

Úpravy skladeb jiných autorů

Všechny úpravy skladeb vznikly na objednávku šéfa hudebního vysílání Československého rozhlasu Karla Boleslava Jiráka jako existenční výpomoc, v níž setrval i v době okupace. Do tohoto okruhu skladeb patří také úpravy výše uvedených valašských, hanáckých a chodských písní (WV 129, 130, 140).

WV 189. Jan Nepomuk Kaňka: klavírní koncert. Rekonstrukce a úprava od Ervína Schulhoffa, 1930.
WV 190: Jakub Jan Ryba: Koncert pro cello s doprovodem orchestru, 1932.
WV 99. Thomas Anton Kunz (1759-1830): Pygmalion (komponiert in Prag anno 1780). Kantáta pro tenor a soprán s orchestrem, instrumentoval E.S., 1932.
WV 191. Karel Stamic: Symfonie D dur, 1932.
WV 192. Jan Václav Antonín Stamic: VII. symfonie, 1932.
WV 193. Karel Stamic: IX. symfonie, 1932.
WV 194. Jan Václav Antonín Stamic: XI. symfonie, 1932.
WV 195. Antonín Vranický: Koncert C dur pro housle a orchestr (úprava pro housle a klavír), 1932.
WV 126. Sigmund Romberg: Un nuage gris, 1939 (instrumentace pro orchestr pod pseud. Franta Michálek; skartováno).
WV 127. Josef Vrbata: Miniaturní valčíky a mazurky, 1939 (instrumentace pro orchestr pod pseud. Franta Michálek).
WV 128. Karel Weis: Cotillon op. 17, 1939 (instrumentace pro orchestr pod pseud. Franta Michálek; skartováno).
WV 131. František Krommer: smyčcový kvartet op. 95, 1940 (orchestrální úprava pod jménem Jan Kaláb; skartováno).
WV 132. František Krommer: Symfonie F dur op. 12, 1940.
WV 133. Ludwig van Beethoven: Rondo und Capriccio op. 129, 1940 (orchestrální úprava).
WV 134. Karel Boleslav Jirák: Malá suita op. 12, 1940 (orchestrální úprava pod jménem Jan Kaláb).
WV 135: Jan Malát: Jeník a Andulka. Vesnická povídka z československých národních písní sestavila Milada Šimáčková, 1940 (orchestrální úprava pod jménem Jan Kaláb).
WV 136. Jan Ladislav Dusík: Postní menuet, 1940 (orchestrální úprava; skartováno).
WV 137. Jan Křtitel Vaňhal: Rondo in Es, 1940 (orchestrální úprava; skartováno).

 

Literatura

Bek, Josef: Erwin Schulhoff. Leben und Werk, von bockel Verlag, Hamburg 1994 (rkp. v češtině, do němčiny přeložil: Rudolf Chadraba)

Kodetová, Markéta: Atonální klavírní cykly Ervína Schulhoffa, dipl. práce (Katedra muzikologie FF UPOL, 2003)

Inzerce