Skladatelé

Páleníček Josef

19.7.1914—7.3.1991

Životopisná data

Josef Páleníček je příkladem mnohostranného hudebníka, v němž se harmonickým způsobem snoubila několikerá nadání klavíristy, skladatele, pedagoga a kulturně politického pracovníka. Hru na klavír studoval již za svých gymnaziálních let na pražské konzervatoři (absolvoval 1933) a potom na její mistrovské škole u K. Hoffmeistera (1933 - 38). Zároveň vystudoval právnickou fakultu Karlovy univerzity. V kompozici byl žákem O. Šína (1930 - 33), na mistrovské škole V. Nováka (1933 - 36). V létech 1936 až 37 studoval klavír na École normal de musique v Paříži, v kompozici byl žákem A. Roussela (1936-38). Koncertní činnosti se Páleníček soustavně věnoval od roku 1936, od roku 1949 byl sólistou České filharmonie (1957 též Moravské filharmonie v Olomouci). Kromě sólistické dráhy hrál soustavně v komorních souborech (od r. 1934 byl členem Smetanova, později Českého tria).

Nástrojová hudba v Páleníčkově tvorbě zcela převládá; mezi žánry uměleckým významem dominantní postavení má nástrojový koncert (9 děl); do vzniku řady zdařilých a \"na tělo šitých\" instrumentálních skladeb se jako inspirativní podnět promítly přátelské vztahy k vynikajícím sólistům (např. klarinetistovi M. Kostohryzovi, violoncellistům M. Sádlovi a S. Večtomovovi, kontrabasistovi F. Hertlovi, klavíristovi R. Firkušnému aj.); pedagog Páleníček vyhradil ve svém díle celou skupinu prací instruktivním účelům.

Z hlediska dobových proměn v utváření hudebního slohu 20. století se stala konstantou Páleníčkova skladatelského stylu nejprve neobarokní a neoklasicistní orientace, kterou si jako hlavní zkušenost přinesl z pařížského studijního pobytu. V konzultacích u A. Roussela a v koncertech Tritonu a Mladé Francie poznal řadu komorních novinek té doby (Ravela, Roussela, Stravinského, členové pařížské „Šestky\", Ferrouda, Prokofjeva, Bartóka, Joliveta a samozřejmě také - z Páleníčkova hlediska vlastně především - Martinů. Páleníčkova cesta od Nováka k Rousselovi byla velmi obdobná cestě B. Martinů od Suka k Rousselovi. Pařížské zkušenosti ho orientovaly k prohloubenému vztahu k původním, nestylizovaným zdrojům lidové hudebnosti ruské, francouzské, mad\'arské, české. To, co v tomto smyslu uslyšel v nových dílech o 24 let staršího Martinů, propojilo se s vlastními zážitky z dětství (v Lukovečku na Fryštácku), kde poznal písně hodovní i nábožné, koledy i ukolébavky, vážné chorály i zvonivé cimbálové kapely. Z těchto autentických zdrojů rostla pak Páleníčkova hudební řeč po celý jeho další tvůrčí vývoj. Romanticky pojaté neobarokní rysy ustoupily po válce méně patetickým a v afektech střízlivějším, v tematické práci a tektonice přehlednějším rysům neoklasicistním, avšak nikdy zcela nevyprchaly a později - jako např. v Jitřence z Poémy o člověku - nabyly opět výsostného významu a poslání. Páleníčkův neobarokní a neoklasicistní sklon propojený s moravskou lidovou intonací, měl v sobě navíc skrytou tendenci potřeby velkých emocí. Proto v něm nikdy nepřevážil konstruktivisticky racionální záměr a raději porušil \"čistotu\" přijatého směrového či teoretického principu. Zvláště robustní Klavírní sonáta, za niž získal cenu Komorního spolku a jíž také roku 1938 u K. Hoffmeistra absolvoval jako klavírista (když už předtím strhla v Paříži A. Cortota), byla nesporně projevem výrazného talentu.

 

Dílo

Komorní

Klavírní kvintet (1933)
Preludium a capriccio pro housle a klavír (1935)
Sonáta pro klavír (1936)
Chorálové variace pro violoncello a klavír (1942)
Masky. Dva kusy pro saxofon a klavír (1957)
Suita piccola pro housle a klavír (1958)
Triová sonáta pro hoboj, mezzosoprán a kla­vír (1965)
Suita in modo antico pro violoncello a kytaru (1973)
Koncertantní etudy pro kontrabas a klavír (1975)
Obrazy pro flétnu, basklarinet, klavír a bicí nástroje (1976)
Tre Concertini per clarinetto e pianoforte (1977)

 

 

 

 

Orchestrální

Koncert č. 1 pro klavír, smyčcový orchestr a tympány (1940)

Koncert č. 1 pro saxofon a orchestr (1944)

Concertino pro orchestr (1945)

Koncert č. 2 pro klavír a orchestr (1952)

Koncert pro flétnu a orchestr (1955)

Concertino da camera pro klarinet a orchestr (1957)

Koncert č. 3 pro klavír a malý orchestr (1961)

Symfonické variace na imaginární portrét Ilji Erenburga (1971)

Symfonietta pro smyčcový orchestr (1977)

Vokální

Písně na čínskou poezii pro soprán nebo baryton a klavír v překladech B. Ma­thesia (1947)

Zaváté stopy. Cyklus mužských sborů (1958)

Poéma o člověku. Oratorium pro sóla, smíšený sbor, velký orchestr, lidový sbor a lidové zpěváky a dět­ský sbor (1961)

My Lai pro mezzosoprán a klavír (1971)

Zdravice Únoru. Symfonická předehra pro orchestr a mužský sbor (1974)

Rybník u dvou sluncí. Čtyři pastorely pro dětský sbor a komorní soubor (1978)

Hudebně dramatická

Kytice. Balet na námět K. J. Erbena (1980-82).

 

 

Inzerce